Blanka Čílová je v současnosti nejstarším žijícím členem naší české Jednoty bratrské. Narodila se 27. září roku 1928 a jejím domovem je od samého začátku sbor v Nové Pace. Zažila, jak naše církev fungovala za 2. světové války i v dobách komunismu, pamatuje si všechny biskupy počínaje Václavem Vančurou, bezpočet kazatelů a různá složení Úzké rady. Jak bychom se jí mohli nevyptat na její vzpomínky? Za Blankou se vypravila „delegace“ ve složení Lydie Halamová, Ester Brožová, Věra Přikrylová a Bohdan Čančík.

Prvním kazatelem, kterého Blanka v Pace zažila, byl Stanislav Čech. Ten zde působil asi 12 let od léta roku 1929. Od dětství měl potíže se zrakem, takže v pozdějším věku dokonce používal slepecké písmo.

Lydie:
Blanko, jaké jsou tvoje nejranější vzpomínky na novopacký sbor?

Už z útlého dětství. Ve sboru jsem od svého dětského křtu, což si samozřejmě nepamatuju, ale když mi byly dva roky, začala jsem s tatínkem chodívat na nedělní kázání. Tatínek mě vodil za ručičku vždycky o něco dřív, než chodila maminka, aby byl ve sboru včas. Já sama jsem už deset minut před devátou chtěla sedět v první lavici, abych si tam chytla svoje místo. Chtěla jsem hodně slyšet a taky jsem chtěla jako první odpovídat, až bratr kazatel vyzve děti, aby někdo z nich pověděl, jaký jsme prožily týden. Vždycky jsem hned vyskočila a řekla: „Já, já vám něco řeknu!“

Bohdan:
Vždycky jsi byla taková aktivní?

Ne, Bohdane, já jsem byla zvědavá (smích). A moje zvědavost mě nutila k tomu, abych byla vždycky u všeho co nejblíž a všechno se dozvěděla. Pak jsem to vyprávěla svým kamarádům z ulice, protože byli také tak zvědaví jako já. Takže jsem pak dvě děvčata, Alenku a Jarušku, naučila chodit se mnou.

Blančina konfirmace v roce 1943 a nedělní shromáždění v Nové Pace. Zcela vpravo sedí Blančina maminka

Lydie:
Byla tehdy nějaká nedělní škola?

Vůbec ne. Jako malé děti jsme chodily prostě jen na kázání. A pak ještě jednou týdně na biblické čtení pro děti. Bratr kazatel Stanislav Čech nám vyprávěl všechny ty příběhy o Samuelovi, o Ježíši u studny a podobně. Besídka (nedělní škola) pro nás vznikla až mnohem později, až za bratra Miroslava Plecháče.

Ester:
Vzpomínáš si na bratra Čecha víc?

Pamatuju si, že pro nás děti byl takový „velekněz“, jak bych řekla podle Jana Husa. Protože byl úžasný vypravěč. Bratr Plecháč, který přišel později, kázal hodně teologicky, ale bratr Čech uměl všechno krásně podávat a nám dětem se to líbilo. Když se konaly sborové rady, bylo ráno kázání a odpoledne nějaké společné povídání. Většinou dostal roli hlavního vypravěče právě bratr Čech, pamatoval totiž úplně všechno. Vzpomínám si ještě, že jeho žena byla o hodně starší než on, nosila na hlavě šátek a sedávala v předních řadách hned za námi dětmi, možná, že už tak dobře neslyšela.

Ester:
Měl bratr Čech k dětem dobrý vztah?

Měl. Když jsem byla konfirmovaná, nemohl tam tehdy být, nevím z jakého důvodu. Ale potom přijel na naši mládežnickou sešlost, jen aby se mi omluvil. Měl zájem o lidi. O mladé i o staré. Chodil třeba navštěvovat sestru Huňkovou, nejstarší paní ze sboru, přestože za ní chodilo málo lidí. Kdokoli si zavolal, kdokoli potřeboval, bratr Čech za ním vždycky přijel. I přesto, že nebylo tak dobré spojení vlaků a autobusů jako dneska a kazatelé neměli auta.

V tehdejší době sbor doprovázel také úplně první československý biskup Jednoty bratrské, Václav Vančura, strýc známého spisovatele. Pravý patriarcha, muž, který se těšil velké úctě, vážnosti a oblibě napříč celou církví. Zemřel v roce 1952 ve svých 95 letech.

Bohdan:
Jací byli Vančurovi?

Oni do Nové Paky jezdili strašně rádi. Jak mohli, tak tady byli. A většinou celá rodina, byla jich vždycky půlka sálu. Já byla šťastná, že mě bratr biskup Vančura konfirmoval. To bylo v roce 1943, připadala jsem si tehdy, jako bych už byla dospělá (smích). Měla jsem ho strašně ráda, byl to nádherný duchovní člověk. Řekla bych, že žil přesně podle Bible, podle Slova Božího. Učil nás, abychom vždycky měli lásku k bližním a dokázali odpouštět. „Co se týče špatností člověka, pak odpuštění je to největší, co člověk může pro druhého udělat,“ říkával, „je důležité pro nás pro všechny.“ Jeho žena byla taková prostinká a on ji dokázal moc hezky vést. Krásně zpívala a také on měl hezký hlas, takový opravdu kazatelský, slyšeli jsme ho v celém sále, přestože nebyly žádné mikrofony. Když přijel Václav Vančura, modlitebna byla vždycky úplně plná.

V roce 1941 převzal sbor Miroslav Plecháč, který v Nové Pace sám vyrostl. Byl vystudovaným doktorem práv a člověkem oddaným svému kazatelskému povolání. Oženil se až ve svých 82 letech, vzal si Ludmilu Mucalíkovou, archivářku Jednoty bratrské. Na sboru sloužil dlouho, až do roku 1968. Za války byl dvakrát zavřený nacisty kvůli účasti v odboji, podruhé skončil v Terezíně.

Marie a Václav Vančurovi, manželé po dlouhých 72 let

Lydie:
Blanko, jak sbor fungoval za války?

To vás asi překvapí, za války byl sbor úplně plný. Chodili tam i lidé, kteří nebyli členy naší církve. Z celého okolí. Potřebovali totiž někde čerpat sílu, ta doba byla velmi těžká. Modlitebna byla tak plná, že se dokonce musely občas při nějakých významných událostech otevřít přepážky do další místnosti, aby se sál zvětšil. Pro nás děti pak sestra Plecháčová, maminka našeho kazatele, přinesla podušku a sedávali jsme pod kazatelnou.

Ester:
Miroslava Plecháče znala osobně také naše rodina, protože můj děda Jan Klas byl evangelickým farářem v nedalekém Libštátu. S vámi novopackými se prý přátelili. Babička i můj táta, který ho zažil jako mladík, mi o bratru Placháčovi vyprávěli, že to byl ohromně hodný člověk a že s ním také byla velká legrace. Je to pravda?

Ano, to tedy byla. Nikdo by neřekl, že takový velký učenec bude umět také tak moc šprýmovat.  Víte, jeho kázání byla těžká, hodně intelektuálně na výši, a my jsme mu jako děti moc nerozuměly. Zkoušela jsem doma třeba tohle: „Tatínku, já v neděli nebudu moct přijít, já mám sportovní akci...“ (smích). Ale tatínek mi řekl: „Ne ne ne, sportovní akce bude až po desáté, až skončí kázání.“  A přesto měl bratr Plecháč obrovský smysl pro humor. Dokonce si dokázal dělat legraci i z teologa Blahoslava Čapka Pražského, který k nám občas jezdil na dovolenou, byl to velice důstojný pán a působil jako Komenský. A bratr Plecháč mu třeba povídá: „Já vím, že vy sem stejně jezdíte jenom na ty placky paní Mrázkové.“ Tropit si z něj žerty, to si nedovolil každý.

Lydie:
Zůstal ti tedy v paměti i jinak než jen jako velký teolog?

Určitě ano. Bratr Plecháč byl také docela hodně sportovně založený, takže jsme často o nedělních odpoledních chodili na výlety. Strašně moc toho věděl, takže nám také uměl úžasně přiblížit krajinu a místa, kudy jsme šli. Vždycky přišel v takových pumpkách, které se zapínaly na přezky. A říkal: „Já si to musím pořádně utáhnout, aby mi nenafoukalo na kolena. To bych pak nemohl klečet!“ (smích).

Ester:
Podle fotek působí hlavně jako klidný a tišší typ člověka…

Byl to ohromně důstojný člověk. Ale v první řadě byl neskutečně empatický. Měl lásku, jak jsme říkali, nejenom v srdci, ale i v těle. A proto byl ve velké úctě u všeho packého obyvatelstva, zdaleka ne jenom u členů sboru.

Několik kazatelů JB ve 30. letech - Miroslav Plecháč, Pavel Glos, Jindřich Schiller, Otto Mikuláštík

Ester:
Asi proto si také mohl dovolit tolik žertovat.

Přesně tak. Měl lidi rád, choval se k nim dobře a oni měli rádi jeho. Ale také je pravda, že nežertoval úplně se všemi. S mým tatínkem byli dobří přátelé, takže jemu mohl říct cokoli. Třeba: „Jendo, neposlouchej ve všem tu svoji ženu, ona nemá vždycky pravdu.“ A to řekl klidně přímo před mojí maminkou. Ale ona se neurazila, věděla, že to není míněno ve zlém.

Ester:
Jací byli, Blanko, tvoji rodiče?

Tatínek byl nejlepší tatínek na světě. Byl to strašně hodný člověk a dal mi do života hrozně moc, i do života víry. Pocházel ze starobylého rodu českých bratří od Dobrušky a tradovalo se, že jejich rodina byla jedna z těch, které se přišly rozloučit s Janem Amosem Komenským při jeho odchodu do exilu. Prý jim tehdy kvůli tomu sebrali majetek. Tatínek a jeho maminka, moje babička Marie, ti mě přivedli k víře a utvrdili mě v ní. Jen si spočítejte, kolik generací v nich víra zůstala! S tatínkem jsme každé ráno spolu zpívali z kancionálu a modlili se, ještě než jsem šla do školy. Byl krejčím, takže si mohl práci přizpůsobit. A babička, to byla velice důsledná a sečtělá žena. Každé ráno, ještě před snídaní, nám vždycky četla jednu kapitolu z Bible. Potom řekla: „A teď se, děti, pomodlete.“ Nás Mrázkových dětí bylo šest, takže to všechno docela trvalo. Můj bratr jí jednou řekl: „Babi, přečti jenom jeden verš, a ne celou kapitolu, já už mám hlad…“ Ale ona mu řekla jen: „Však se dočkáš, Rudolfku.“ Byla přísná, ale laskavá a měla u nás veliký respekt. Já ji strašně milovala. Také jsem se jí ptala na spoustu věcí. Třeba: „Babičko, a co je hřích?“ Pověděla mi, že všechno, co uděláme špatně, je hřích. Takže my jsme se pak báli špatně skočit přes potok (smích). Samozřejmě nám potom vysvětlila, že tohle hřích opravdu není. Jednou babiččin dům vyhořel a naši přišli o všechno, nebyli pochopitelně ani pojištění. Dovedete si představit, že mohla přijít vzpoura proti Bohu a reptání. Ale babička jediným slovem nic takového neřekla! Nikdy si nestěžovala. Řekla vždycky: „Pán Bůh to tak chtěl, a vy se, děti, nebojte. Však se uživíte, jen si musíte vydobýt svoji cestu svojí vlastní prací.“ Všechny vedla k pracovitosti a k víře. Říkávala: „Nikdy nesmíte zradit svého Pána, protože On při vás každý den bude stát, když budete věrní.“

Bohdan:
Co maminčina rodina?

Z její strany to ve věcech víry bylo spíš takové nijaké. Maminka byla z římskokatolické církve, do Jednoty přišla až s tatínkem.

Bohdan:
Jak se tvoji rodiče poznali?

Dříve se pořádaly takzvané handly, to byly taneční zábavy, a moje maminka na jednu z nich přišla. Zřejmě to tehdy byla láska na první pohled, tatínek byl krásný člověk. Také byl vychován trochu jinak než ostatní, měl větší životní zásady, ale dokázal maminku vést a ona se mu přizpůsobila. Tatínek ji udržoval, jak se říká, při zemi, protože ona byla taková létající. Ale jestli měli rozpory, tak je přede mnou nikdy neřešili. Nikdy si přede mnou nic nevyčítali a vždycky na sebe byli hodní.

Tatínek Blanky později Miroslavu Plecháčovi pomáhal jako laický kazatel. Za války to bylo potřeba, protože několik kazatelů Jednoty bratrské bylo kvůli účasti v odboji ve vězení. Jmenovitě Ota Mikuláštík, Karel Reichel a Gustav Zvěřina, Pavel Glos byl dvakrát ve vyšetřovací vazbě. Nakonec zavřeli i Miroslava Plecháče.

Ester:
Když byl Miroslav Plecháč ve vězení, jezdil ho do Nové Paky zastupovat Lydiin otec Jindřich Halama, že?

Přesně tak, bylo mu tehdy jen 20 let. A víte, kolik děvčat tam kvůli němu chodilo na kázání (smích)? Vždycky stál ve dveřích a vítal příchozí. A představte si, dvě děvčata, taková bohatší, z náměstí, šla okolo něj dvakrát! On se u jednoho podivil: „Tobě já už jsem ale ruku podal, že?“ Ta slečna z toho byla celá červená (smích).

Bohdan:
Ocitl se za války sbor v nějakém průšvihu?

V žádném velkém ne. Můj tatínek se sestrou Glosovou, učitelkou na zdejší základní škole, byli jednou předvoláni za to, že učí náboženství, a ona pak měla být kvůli tomu propuštěna ze zaměstnání. Ale pomohl jí pan Kosina, který byl tehdy na úřadě a znal se s jejím tatínkem. Ve sboru se hodně pomáhalo, třeba se dělaly sbírky na ty, co byli zavření a jejich rodiny. Lidé se potom střídali při jejich doručování, aby s penězi nešel dvakrát stejný člověk, protože jsme nevěděli, jestli ty rodiny nejsou hlídané. Měl to na starosti můj tatínek s bratrem Huňkou a potom Suchardou. Hodně pomáhali také bratři Vagenknechtovi, brusiči, protože z nás měli za války největší příjem. Kdo měl sad nebo zahradu, ten se zase přidal tím, že se dělil o ovoce nebo zeleninu. Za války se lidé také tajně scházeli ve skalách v Českém ráji, protože tam nikoho nemohli odposlouchávat. Největší shromáždění se tam konalo v roce 1944. Pamatuju si, jak jsme tam s rodiči přijeli na kolech a neměli jsme se kam postavit, kolik tam bylo lidí.

Několik členů novopackého sboru v r. 1925, vpravo stojí kazatel Stanislav Čech s manželkou

Lydie:
Jak se sboru vedlo po válce?

Upřímně, mysleli jsme si, že po válce se sbor rozroste ještě víc, ale zajímavé bylo, že to tak nebylo. Přišla komunistická revoluce a mnozí lidé začali měnit svoje osobní životy, začali třeba různě podnikat, a návštěvníků dost ubylo. Členové Jednoty zůstali, ale návštěvníci odešli.

Ester:
Vrátili se ti, kteří byli uvěznění?

Blanka:
Ano, vrátili. Bratr Plecháč ve velice bídném stavu, sestra Miládka Zívrová také. Plecháč byl pak ještě dlouho nemocný, takže můj tatínek, a také tatínek Lydie, mu chodili pomáhat. Někdy ho dokonce museli i oblékat, jak byl zesláblý. Celý sbor se o něj staral, a dokonce i lidé, kteří nebyli z Jednoty. Nosili mu vajíčka, mléko, cokoli. Tehdy se mu vrátilo, jak milý a starostlivý k lidem okolo byl vždycky on sám.

Lydie:
Jak jste válku vnímali vy, mladí lidé?

Pro nás to bylo něco nepochopitelného... Víte, Novou Pakou šel jeden z pochodů smrti. Lidé na ulicích těm chudákům podávali oblečení, protože šli celí potrhaní, jen v hadrech. Naštěstí už do nich tehdy Němci nestříleli, takže se jim dalo pomáhat. Tak to víte, co jsme měli k svačině a všechno, co nám kdo podal, to jsme jim hned dávali. Těch průvodů chodilo víc – z jedné strany Němci, kteří se vraceli do své země, z druhé strany zase zajatci, pak vojáci z Francie, Ruska, Angličané a mezi nimi tihle zubožení propuštění z koncentráků a pracovních táborů. Kdo měl za sebou delší léta věznění, na tom to bylo vidět. Někteří se pak dali do strany (KSČ), ve věznicích a koncentrácích byly totiž silné nábory a každý si myslel, že sovětská armáda jsou naši zachránci a že nás zachrání i dál. A my jako mladí lidé jsme tomu všemu nerozuměli. Kde se vzalo tolik zloby mezi lidmi? Jak to Němci vůbec mohli udělat? Ptali jsme se bratra Niebauera (kazatel v Potštejně – pozn. red.), který jezdil na naše mládežnická setkání, proč do toho všeho Pán Bůh nezasáhl? Proč nezachránil věřící lidi? A byli jsme v takovém zvláštním rozpoložení. Bratr Niebauer to bral tak, že co si člověk musí prožít, to si prostě prožije, že je to předem dáno. Ale tvůj tatínek, Lydie, ten nám to vyprávěl trochu jinak. Pochopili jsme, že válka je jako obrovský vroucí kotel, do kterého člověk prostě spadne. Říkal nám: „Ale když už do toho kotle spadnete, tak nechtějte, aby vás z něj vytahovali čerti. Vždycky chtějte, aby vás vytahovali andělé.“

V tomto místě Blanku na chvíli přerušíme. Její vyprávění je totiž natolik zajímavé, že jsme se rozhodli ho rozdělit na dvě části, abychom z jejích vzpomínek nemuseli nic vynechat. Do příštího čísla Jbulletinu záměrně necháme otázky, které se týkají Blančina osobního rodinného příběhu. Ten je totiž nesmírně hluboký, je živoucím svědectvím o minulém století, a navíc Blanka právě letos 29. září oslaví 95 let. Kdy jindy se tedy do něj zaposlouchat…

Oslava otevření sborové modlitebny v roce 1899

Blanka Čílová a spol.

Zdroje obrázků:
Archiv Jednoty bratrské, archiv Blanky Čílové, Lydie Halamová