Bratr Řehoř

Kunvald - místo, kam se uchýlili Řehoř a jeho společníci. Původní domek Bratři na počátku
17. století přestavěli na školu, ta se po Bílé hoře pochopitelně stala katolickou. V roce 1929 domek koupila Českobratrská církev evangelická a otevřela zde památník Jednoty bratrské

---

Právě před 550 lety zemřel muž, jehož osoba není spojená s ničím menším než se samotným vznikem Jednoty bratrské.

 

„Byl to duch zmužilý a zdrženlivý, neděsící se neštěstí, vynikající horlivostí
a vírou apoštola, málo se starající o dogmata, nedůvěřující mudrctví
a mudrcům, ale lačnící a žíznící po Kristu.“ 

Arnošt Denis
(kniha Jednota českobratrská, r. 1911)

Je někdy okolo roku 1450. Pod kazatelnou v pražském Týnském chrámu stojí muž a se zaujetím naslouchá horlivému knězi, kvůli kterému sem chodí celé davy. Mluví o mravní nápravě a opravdové poslušnosti Kristu. Z jeho slov jako by zazníval hlas Jana Husa a zástupy si sem chodí nostalgicky připomínat své někdejší nadšení z Betlémské kaple. Tím řečníkem je nejznámější z utrakvistických (husitských/kališnických) kněží a neoficiální arcibiskup Jan Rokycana a oním mužem hltajícím každé jeho slovo je jakýsi Řehoř. Pro Rokycanu ale cizím není – hovory o víře spolu vedou už několik let, ale hlavně: povídá se, že Řehoř je synem Rokycanovy sestry a že je po otci dokonce rytířem. Nebo zemanem? Ať tak či tak, žádný zámožný ani vlivný rod to nebyl, mladý pán žádné statky nezdědil. Dnes je mu okolo třiceti let, patří tedy již k osobám středního věku, a zastává funkci hospodářského správce kláštera Na Slovanech, je členem tamního kališnického řádu. Docela ucházející pozice. Ale Řehořovi očividně v životě něco chybí soudě podle toho, kolik zanícených rozhovorů s Rokycanou vede, jak často ho zve k debatám do kláštera. Řehoř už nějakou dobu působí jako na jehlách a také tím nakazil pár dalších souputníků z řádu. Je vidět, že má mezi nimi velké slovo, a rozhodně nejen proto, že jsou všichni mladší než on. Řehoř je přirozeným vůdcem, je čestný, opravdový, charismatický a stará se o druhé, a tak k němu lidé zkrátka mají důvěru. On zase věří Rokycanovi. A také Bohu. Tomu nejvíc. Věří, že se okolo něj, Řehoře, a také skrze něj dává do pohybu konkrétní Boží záměr, kterému nikdo, zatím ani Řehoř sám, nerozumí… 

Ale však On to Bůh ukáže v pravý čas. A ukázal: právě jsme si popsali Řehoře, řečeného Krajčí, který se nakonec má stát otcem zakladatelem Jednoty bratrské. Musíme to ale vzít od začátku.

Evoluce revoluce

Řehoř se narodil do doby tak přelomové, jakou české království zažilo jen několikrát ve své historii. Popel Jana Husa byl právě hozen do Rýna a veškerá jeho slova i mučednická smrt rezonovaly Čechami jako zvuk zvonů, který probouzí i ty nejzarytější spáče. Národ začal přemýšlet úplně novým způsobem a naprosto se vymykat kontrole. O co větší snaha ho zpacifikovat vznikla, o to větší odpor kladl a o to v něm byl odhodlanější. Husité! Tohle už nebylo běžné selské povstání, které si čas od času řešilo každé království feudálního světa. Ta neohroženost, ten všeobecný souhlas lidu! Ta sebevědomá jistota, vedle které se vytratil dokonce i respekt před dvěma nejvyššími autoritami – katolickou církví a samotným královským trůnem! Jak se to vůbec mohlo stát, že takřka celý národ najednou vzkazuje papeži, že si o své víře bude rozhodovat sám, klade si podmínky a po králi (jmenovitě Zikmundovi Lucemburském) chce, aby je schválil, jinak si na český trůn nesedne? „Copak se ti kacíři nebojí, že shoří v pekle?“ ptá se církev. „Copak se ti rebelové nebojí, že s nimi udělám krátký proces?“ ptá se král. 

Nebylo to ale jen husitství, které v českém království roztáhlo žebřiňák plný změn, ve vzduchu to bylo cítit už daleko dřív. Celé západní křesťanstvo (myšleno evropská společnost) se totiž ocitlo v krizi vlastního náboženství, která by se dala shrnout tak, že Evropa sklízela důsledky dávného formálního pokřesťanšťování, kde víc než o víru, šlo o politickou moc panovníků. Církev, která se jim postavila po bok, ztratila sama sebe už pouhým svolením k takovému postupu. Všichni byli formálně křesťany, ale Boha nikdo neznal. Církev se stala organizací, na které byli všichni závislí, protože měla v ruce nejvyšší trumf – záruku spasení. Neotřesitelné dogma totiž pravilo, že spasení vyplývá pouze ze sounáležitosti s církví (katolickou – jiná tehdy nebyla), z účasti na všech jejích svátostech, obřadech, z dodržování tradic… Vně církve prostě spasení nebylo.

Musíme vědět, že jistota či nejistota spasení byla pro středověkého člověka jedním z absolutně klíčových témat. Ale nepohrdejme jím – vždyť je to otázka stará jako lidstvo samo: co s námi po smrti bude? Pokud alespoň elementárně připouštíme, že „na druhé straně“ může být Bůh, který rozhoduje o naší záchraně před absolutní smrtí, pak se té záchrany vždy snažíme dosáhnout. Ztratit věčný život je přece mnohem děsivější než ztratit ten krátký pozemský. A v Řehořově době o Nebi, Božím soudu, pekle a věčnosti a také o potřebě patřit k církvi nepochyboval vůbec nikdo. Jenomže co se stane, když se sama církev pokazí? Když má problémy s morálkou, mocí, penězi a šlape tak po Kristových slovech? Nemůže snad taková církev nakonec člověka o spasení připravit? Byla to děsivá myšlenka a měla mnohem větší potenciál pohnout k radikálním činům, než si člověk 21. století vůbec dokáže představit.

Kdož jsú Boží bojovníci?

„Zkažení kněží nemají komu co říkat,“ zaznívá ze všech stran. Sami propadli soudu, u Boha totiž neplatí žádná protekce. Svými skutky se církev postavila proti Bohu, stala se antikristovskou. Takhle to viděli husité. Takhle to vidí i „náš“ Řehoř. Zatímco však husité dospěli k tomu, že zdiskreditovanou církev opraví, ať chce nebo nechce, Řehoř je přesvědčen, že obnova, očištění, náprava – tedy všechno, co se skrývá pod slovem „reformace“ – je pokání a vnitřní proměna srdce, která se nedá (a nemá) vynucovat násilím. A vůbec není sám, kdo je přesvědčen, že to husité vzali za špatný konec: „Jan Hus nemluvil o revoluci, ale o návratu k Bohu,“ rozpomínají se mnozí z těch, okolo kterých se prohnala válka. „A nejen on. Pamatujete ještě na Husovy předchůdce Milíče z Kroměříže nebo Konráda Waldhausera, na Husova přítele Jakoubka ze Stříbra? Na Angličana Johna Wikleffa, kterého tak často citoval? Četli jste ten spis Následování Krista od Tomáše Kempenského? Slyšeli jste už o poustevnících, kteří učí lidi o opravdové víře?“ Vždyť už skoro celé století tu různé hlasy volají církev i celou společnost, aby objevila pravý vztah s Bohem, dochází Řehořovi a dalším, kteří jsou rozeseti po celé zemi.

Husité si říkali Boží bojovníci, aby tak vyjádřili, že nebojují za své názory, ale za věc Boží. Když na chvíli odložíme stranou palčivou otázku, co si o tom myslel Bůh sám, a zůstaneme pouze u samotných ideálů, pak husité z poloviny své duše rozhodně bojovali za věci víry, za nápravu evropského křesťanstva. Z té druhé potom za sociální spravedlnost. Proto také jejich éra není nazývána reformací, ale revolucí. Šlo o ideál dokonale spravedlivé a sobě rovné společnosti (komunistická ideologie to později přímo milovala). Dál šlo také o pomstu za Jana Husa, za obecný pocit útlaku a neméně o pokušení nastavit vlastní měřítka dobra a zla, vykonat spravedlnost vlastní rukou. Nebo o touhu rozhodovat si sami, sebejistotu, že to dokážeme líp, rozbít starý přežitý svět a ustanovit nový, lepší. Nejsou to snad pocity blízké i dnešní moderní době? Hodnoty jako svoboda nebo spravedlnost jsou nádherné věci, jsou to totiž hodnoty samotného Boha, potíž je v tom, když je chceme naplňovat bez Něj. Vždycky se nakonec zvrhnou. Což se stalo i husitům.

Faktem zůstává, že najednou tu bylo království, které zbořilo úplně všechny zaběhlé pořádky tehdejšího světa. Chtělo náboženskou svobodu a (v míře na tu dobu neobvyklou) už také občanskou – český trůn byl například poprvé prohlášen za volitelný(!). Dnes nám asi jen těžko dojde plná váha celého českého převratu v myšlení. Papeži a Zikmundovi, synovi Karla IV. a tehdejšímu císaři, to ovšem docházelo velmi dobře. Vždyť Zikmund kvůli němu neviděl český trůn celých 16 let a jemu i Římu pomalu docházeli křižáci, kolik jich už do Čech poslali!

Formace reformace

Válku netřeba popisovat, pro náš příběh je důležité, že výsledek byl pořád tak nějak „divný“: Řehoř a Rokycana okolo sebe vidí zemi zmoženou násilím, utrakvistickou církev, která sice poopravila katolickou, ale stejně nemá požehnání od papeže, a tudíž nepřestává být pouhou samozvanou sebrankou kacířů. Sama je navíc vyčpělá, plná hádek a kněží jsou na tom morálně bídně. Bylo by třeba více královské podpory, ale na trůnu se střídají katolíci, na které není záhodno příliš tlačit, aby jim s husitským královstvím nedošla trpělivost. Zemský správce Jiřík z Poděbrad, to by byl ideální panovník… Dá se nad celým tímto politickým gulášem ještě udržet původní ryzí apetit po čisté víře a ničím nezkaleném vztahu s živým Bohem? Rokycana o tom plamenně káže, kárá papeže i svou vlastní církev a Řehoř poslouchá. Rokycana už ale nemá sílu opravdovou reformaci uskutečnit, nemá ani tu svobodu – v plánu totiž je, aby se stal prvním utrakvistickým arcibiskupem, což z něj ovšem činí politickou postavu, a tak nemůže udělat všechno, co by si možná ve skrytu duše přál. Ale Řehoř může. A ví, že musí začít od sebe, od vlastního nitra. Rokycana mu do hledání té správné cesty ukazuje ještě jeden zajímavý směr: pošle ho k neobyčejnému učiteli...

Hlas na poušti

Byl tak trochu jako prorok ze starých dob. Jeho narození není přesně známo, ani totožnost, protože jméno samotné bylo pseudonym. Říkal si Petr Chelčický. Odhaduje se, že patřil k nižší šlechtě a že získal nějakou část vyššího vzdělání, jsou to ale jen předpoklady vyvozené ze studia jeho spisů a způsobu vyjadřování, ze kterého čiší rozhled, inteligence, suverenita a autorita vlastní lidem ve vyšším postavení. Ovšem důležitější než to, odkud se vzal a kým byl, bylo to, co kázal a v jaké době to kázal.

Petr byl asi největším radikálem svého času. Ale úplně jiným způsobem než husité. Jeho radikalita nemířila ani tak na systém nebo politické zřízení, ale na srdce každého člověka. Odhaloval, že se z křesťanství stalo cosi, co už křesťanstvím není. Jako Jan Křtitel byl „hlasem volajícím na poušti“, který nesmlouvavě vyzýval k pokání krále i největší chudáky. „Bez pokání není spasení!“ říkal. Žádné církevní obřady, dodržování tradic ani dobré skutky to nezachrání. Také prohlásil, že absolutní autoritou musí být Bible, dokonce i nad slovy samotného papeže nebo závěry církevních koncilů. Jako Jan Hus mluvil o pravdě: pravda není intelektuální veličina, nacházíme ji v životě poddaném Bohu. Ježíš musí být naší hlavou, ne nikdo jiný, a následovat Ho máme, i kdyby cesta vedla skrze utrpení – je to koneckonců cesta ukřižovaného Krista. Po ukřižování ale následovalo vzkříšení, je to tedy také cesta vítězného Krista. Toho, jehož vítězství nebylo dobyto mečem. Petr naprosto odmítal jakékoli násilí. Dokonce i obranný boj viděl jako nepřípustný. Křesťan má raději zemřít, než by vztáhl ruku na druhého člověka. Petr ale nebyl klasickým pacifistou, jaké známe v moderním slova smyslu: on volal k boji, dokonce k lítému boji – ale k duchovnímu. Modlitba a Písmo jsou zbraně proti silám temnoty, které ovládají lidský svět. Proti nim mají Boží bojovníci stát, ne proti lidem. Mezi lidmi se má všechno řídit Ježíšovým příkazem „Miluj bližního svého jako sebe sama“ a také „kázáním na hoře“, kde Ježíš vytyčil jasnou morální normu mezilidských vztahů. Když budeme milovat Ježíše na prvním místě a poslouchat Ho, nebude nám zatěžko naplňovat Jeho slova. Pak také nebude potřeba krále, vždyť Kristus je králem nejlepším a Jeho zákon je víc než všechny zákony světa. V tomto bodě Petrovo učení trochu zavánělo anarchií. O to víc, když prohlásil, že žádná lidská autorita není konečná, ani světská, ani církevní. Odmítl poslouchat nemorální kněze, církevní zvyklosti, koncily, tradice, papeže… Ale Petr nebyl anarchista, a proto také jeho působení nikdy anarchii nevyvolalo. Neváhal sice obvinit církev i římského císaře ze zničení skutečné víry, ale také věděl, že lidí, kteří budou ochotni skutečně poslouchat Boha a nechají Ho proměňovat jejich srdce, bude vždy menšina, a tak bude neustále potřeba světské moci a zákonů, aby se vnějším tlakem zabránilo rozkladu společnosti. Ze všeho nejvíce si Petr přál opravdovou obnovu křesťanstva, Božího lidu, pravé církve. Říkal však, že obnova církve je asi tak složitá, jako když se požárem zřítí dům a sutiny zarostou lesem. „Kdo se jen dokope základů, nerci-li, aby vystavěl dům znova?“ říkal. Ale doufal…

Petr měl v zemi zvláštní postavení. Byl příkrý, nesmlouvavý, dokázal věci vyhrotit do krajnosti, a přesto byl vroucím člověkem, kterému nesmírně záleželo na druhých. Rychle si získával oblibu kohokoli, kdo se s ním setkal, a všichni ho uznávali. Jeho výhodou bylo, že již nepůsobil v katolickém království jako před ním Hus a také nezakládal žádnou novou církev. Nikdo ho tedy nepronásledoval. Jeho role byla skutečně nejvíce rolí proroka. Žil v Chelčicích obklopen svými žáky a chodil za ním kdekdo. Vlastně všichni. I Rokycana, který ho znal osobně, za ním posílal každého, kdo chtěl mluvit o víře do hloubky. Takže i Řehoře. A proto o Petrovi mluvíme tak dopodrobna. Protože Řehoř od něj nasál všechno výše popsané. Vliv Petra Chelčického na budoucí Jednotu bratrskou je jednoznačný a zásadní.

Poutníkem do neznáma

Vraťme se k Řehořovi. Kde ho zastihneme tentokrát? Na cestách po českém království. Od západu Čech až po Moravu vyhledává lidi, kteří stejně jako on a jeho přátelé usilují o návrat k podstatě křesťanství. Není jich úplně málo: moravští bratři z Kroměříže a Meziříčí, písečtí, domažličtí, klatovští, komunita ve vilémovském klášteře u Čáslavi a další a další. Jsou to příslušníci různých husitských frakcí, třeba zbytky táboritů, ale také valdenští (příslušníci reformačního hnutí původem z Francie) či dokonce bývalí adamité, kteří činili pokání. Řehoř je navštěvuje, vzájemně se sdílejí o víře, povzbuzují se, diskutují o některých teologických otázkách, studují Písmo. Řehoře všichni vidí rádi. Jeho upřímná víra v Krista a odhodlání Ho následovat děj se co děj jsou nakažlivé, rozdmýchávají naději i v umdlévajících. Řehoř má také odjakživa veliké srdce, je trpělivý, laskavý a zároveň je charismatický a vůdcovsky určuje jasný směr. Jako apoštol z Ježíšových dob. Pro tyto rozptýlené duše se stává jiskrou nového ohně a také vzájemným pojítkem. Návštěvy samozřejmě povzbuzují i jeho – vždyť to znamená, že on a jeho přátelé nejsou v hledání svojí nové cesty jediní. Postupně se kroužek Řehoře a jeho přátel začíná rozšiřovat na volné sdružení Bratří a Sester (tak si říkají), žijících v hloučcích i jednotlivě na různých místech země. A pokaždé, když za nimi Řehoř kráčí přes hory a doly hustými českými lesy, vojsky pošlapanými loukami nebo chudými políčky Vysočiny, volá k nebi: „Bože, co ale bude dál?“

Proroctví

Podívejme se znovu do hlubší minulosti, ještě před Jana Husa, kdy v Praze působil člověk jménem Milíč z Kroměříže, bývalý notář Karla IV. Byl jedním z několika proroků té éry, kteří začali volat po návratu k Bohu a upozorňovat na neduhy církve a společnosti, které později tak nepřehlédnutelně pojmenoval Jan Hus. Z Milíčových úst tehdy zaznělo, že přijde den, kdy povstane udatný lid bez meče, jehož nikdo nedokáže přemoci a který bude prospívat. Proroctví se potom předávalo dál a dál a bylo provázeno očekáváním a nadějí, až se jednou podivuhodným způsobem setkalo s Bratřími. Jan Blahoslav, pozdější kronikář Jednoty, to zaznamenal následovně:

„Jakož člověk jeden znamenitý a učený králi Václavovi před některými lidmi rytířskými mluvil o těch věcech, které se staly za Mistra Jana Husa a za Žižky (…) že povstane lid bez meče, a ten prospívati a rozmáhati se bude. Král pak, že mu se všemi jich protivníky nic neučiní. Ale ty prý, králi, toho nedočkáš, ani já, než jest jeden z přístojících, kterýž těch věcí dočká. A toť jest Bratřím pověděno od toho, kterýž tomu přítomen byl a kterýž také zvěděv o Bratřích, řekl, že se jest to vše již naplnilo, a oni že jsou ten lid, o němž ten učený králi předpovídal.“

(Jan Blahoslav - O původu Jednoty a řádu v ní)

Podle některých pramenů to byl sám Petr Chelčický, který zmíněná prorocká slova vyhlásil nad Bratřími s tím, že Řehoř bude „vozatajem“, tedy vůdcem, řečeného lidu bez meče.

Král, který nic nezmůže

Oním králem, který proti tomuto „lidu bez meče“ nic nezmůže, se stal Jiří z Poděbrad.

Zvolen byl z jara roku 1457 a jeho nástup na trůn umožnil, aby se rozeběhl proces zrození Jednoty bratrské. I přes to, že jeho přístup k Jednotě byl značně proměnlivý: ze začátku Bratřím nebývale vyšel vstříc, aby se později stal prvním, kdo je bude pronásledovat a kdo jim nedá pokoje až do konce svých dnů. Vůbec to neznamenalo, že by Jiří nebyl konzistentní ve svých názorech nebo že by nedržel slovo. Ale změnily se okolnosti. Vysvětlíme: Jiřího Bratři v podstatě nezajímali. Zajímalo ho jeho království a jeho husitská církev. Dokud byl v zemi relativní klid, dokud existovala naděje na římské uznání husitství, vysvěcení Rokycany na arcibiskupa, a tím pádem i na potvrzení Jiřího vlády, nepředstavovali Bratři nic víc než hrstku poddaných. A když Rokycana přišel s tím, že by tato hrstka byla navíc ochotná osídlit a znovu obdělat válkou zplundrovanou krajinu pod Orlickými horami, neměl Jiří jediný důvod mu nevyjít vstříc. Tak bylo Bratřím umožněno usadit se v Kunvaldu nedaleko Rychnova nad Kněžnou.

Jiřímu se však za celou jeho vládu nepodařilo Řím obměkčit. I přes veškerou snahu se vztahy naopak vyostřily, jednoduše proto, že Řím neměl vůbec v plánu husitství jakkoli ustoupit. Domácí katolická vrchnost i kněží navíc posílali depeše, že Čechy jsou semeništěm ještě horších kacířů, než jsou kališníci, a samozřejmě měli na mysli i Bratry – jejich existence začala být ve složité mezinárodněpolitické situaci křiklavě viditelná. Jiří se nechtěl pustit do další války. Ostatně slavné časy husitství byly dávno pryč, jeho radikalita zemřela v bratrovražedném střetu u Lipan. Nikdo by už vozovou hradbu nepostavil, a tak Poděbrada věděl, že místo ostrého meče má k dispozici jen tupou taktiku ústupků. Hlavní bylo zachránit husitství, všechno ostatní mohlo být obětováno. Tedy i Bratři. Tragédií Jiřího života bylo, že nakonec nedosáhl téměř ničeho, o co usiloval. Husitství nikdy nebylo uznáno doopravdy, Rokycana se nestal arcibiskupem, proti Čechám byla vyhlášena další křižácká výprava, Jiřího trůn se nestal dědičným a ještě po něm natahoval ruce Matyáš Korvín, kterému paradoxně sám Jiří kdysi pomohl ke kralování v Uhrách. Co se Jiřímu ale podařilo, bylo zachovat husitský ráz království a předat je do rukou spojeneckému rodu polských Jagellonců, kteří byli ochotni takové podivné dědictví přijmout, a dokonce mu jeho svéráz zachovat. A to v danou chvíli nebylo málo.

Kde je domov?

Podívejme se však, co se s Řehořem stalo poté, co se rozloučil s Petrem Chelčickým. Je opět na cestě. Ale tentokrát má úplně jiný, dosud nepoznaný cíl: do Kunvaldu v Orlických horách. A nemíří k němu sám, jde s ním okolo desíti přátel, tatáž skupina mladých mužů, která spolu byla už Na Slovanech. Jiří z Poděbrad usedl na trůn a jim dovolil usadit se na jeho odlehlém panství. Vyjednal to Rokycana, kterého mladíci neúspěšně přemlouvali, ať odejde s nimi. Bůh odpověděl na Řehořovo volání a ukázal další krok kupředu. Na zádech teď mají do uzlu svázanou většinu svého života. To, co zbylo, nechali za sebou, odepsali to jako méně důležité. To nejdůležitější si stejně nesou v sobě samých, je to jejich touha poznat Boha takového, jaký skutečně je. Celé své bytí odevzdali do rukou Ježíše Krista a chtějí žít tak, jako žila prvotní církev. I kdyby měli být jediní na světě. Brzy se ostatně pokusí zjistit, jestli někde neexistuje církev držící se ryzího Kristova učení a života prvotní církve. Vyptají se, kde se dá, dokonce i na církev v Indii, o které se povídá, že by měla být dědictvím po apoštolu Janovi, zjistí si zprávy o křesťanech v Řecku, Rusku, Arménii, Moldavsku a do některých těchto zemí se vypraví osobně, setkají se s pravoslavnými i valdenskými. Ovšem bez výsledku. Najdou sice dobré křesťany, ale stejně jako doma to budou spíš jednotlivci či skupinky, které žijí v rámci nějaké větší církve, jejíž problémy jsou úplně stejné, jaké už Bratři znají z domova.

Bratři zákona Kristova

Řehořovi je to líto, protože být na všechno sám není snadné, a pokud se to týká věcí tak důležitých, jako je víra, je to i nebezpečné – co když se z Bratří skutečně stanou kacíři a blouznivci? Ne z pohledu lidí, na tom tolik nesejde, ale z pohledu Božího. Jenže když je římská církev zkažená, kališnická polovičatá, pravoslavná se klaní víc svým obřadům než Bohu a valdenská je vyhořelá, a zkrátka církev, která by byla garantem čisté víry, už není, tak co jim zbývá? Jedině přimknout se vší silou k samotnému Bohu, ať je vede On sám. Časem si začnou říkat Bratři zákona Kristova. Přihlásí se tak k Husovi, který učil, že zákon Kristův k řízení církve naprosto stačí, vyjádří tak oddělení od zákonů vydávaných papežem a odkážou se i na Petra Chelčického, který mluvil o absolutní nadřazenosti Kristových slov. Bratři odmítli veškeré radovánky světa včetně jeho všeobecně uznávaných hodnot jako vzdělání, postavení nebo majetek a místo toho se rozhodli pro život ve skromnosti, pilné práci, pomoci chudým a hledání Boží vůle pro každý den. Ztotožnili se s Petrem Chelčickým v postoji, že nejvyšší autoritou má být Bible, zvláště Nový zákon. Bohoslužbu zjednodušili na čtení z Písma, společný zpěv, modlitby a Večeři Páně o chlebu i kalichu. Mezi Bratřími panovala svornost a otevřenost, rozhodli se, že si budou všechno říkat a vzájemně se napomínat padni komu padni. V tomto bodě se dostali dokonce ještě dál než Petr v Chelčicích – tam se žilo na principu žáků okolo mistra. V Kunvaldu se však pomalu začalo vytvářet soudržné společenství sobě rovných s dosud sice neformulovanou, ale přesto již živou vizí a organizací. I Řehořovi, nepsané hlavě, mohli ostatní promluvit do života, i radě starších, tedy několika Bratřím vybraných do vedoucí pozice. Funkce měly více smysl rozličných rolí sloužících pro dobro všech než smysl hierarchie. O všem se radili společně, a když potřebovali znát důležitou odpověď, modlili se a vrhali los. Zajímavé je, že teologickým debatám se Bratři poměrně dlouhou dobu vyhýbali. Podstatnější byla pro ně opravdovost všedních dní, a tak přestože časem se budoucí Jednota bratrská nevyhnutelně dostala i k vyjasnění své teologie, měla praktický život a morální kodex charakterizovaný dříve než vyznání víry. V tomto duchu se Jednota vyvíjí už napořád – věroučné otázky jsou v pořadí až za reálným životem člověka.

Rytíř lidských duší

Postupně pospolitost rostla, jak se přidávali další duchovně vyhladovělí lidé, které Řehoř potkával na svých výpravách. Na mnoha místech vznikaly bratrské skupinky, nazývaly se sbory. Jen v Podorlicku jich bylo 14 s kazateli a 29 dalších samostatných skupinek (bez kazatele). Kunvaldští ani nevěděli, kolik mají spolubratří po celé zemi. Ne všichni
však s Bratry budou
i za 10 let. Kunvaldští zůstávali v živém spojení i s dalšími spřátelenými komunitami, třeba v Krčíně u Hradce Králové nebo v Chelčicích, i když oblíbený učitel před nedávnem zemřel. Zajímavé je, že i přes vzájemnou blízkost se z Chelčic ke kunvaldským přidali pouze jednotlivci. Zato se připojili klatovští a Bratři zákona Kristova tak najednou měli svou jihočeskou větev. Byly to radostné zprávy, ovšem neobešly se bez potíží. Klatovští se svojí prudkou táboritskou nenávistí vůči katolickým a husitským kněžím nebyli zrovna snadným oříškem k rozlousknutí. A každá další skupina se v něčem lišila od ostatních. Jak tohle půjde dohromady?

V hlavní smírčí roli stojí právě Řehoř – má srdce pro druhé, trpělivost, dokáže dělat prostředníka ve vzájemných antipatiích, upokojovat bouře. Tuto péči o lidské duše vnímá jako rytířský souboj, do kterého se také jakožto rytíř neváhá nasadit s odhodlanou statečností. Ví, že nezachrání všechny. Jako to nejde v bitvách. Ale snaží se. Jedno pravidlo, které ze vzájemného „ladění“ postupně vzešlo, bylo rozhodnutí, že se Bratři v teologických otázkách přidrží jednoduchosti biblického učení bez přemíry lidských výkladů Božích tajemství. Další rys, který už Jednotě zůstal napořád. Ovšem sednout si „k jednacímu stolu“ a řešit všechny vzájemné spory nebyl čas, objevil se problém daleko větší – první pronásledování.

Pro pána krále, proč?

Už jsme si trochu popsali, co vedlo Jiřího z Poděbrad k pokusu Bratry potlačit – politická situace, ve které jinakost bratrské víry příliš bila do očí. Dalším problémem byl jejich stoupající počet, který v králi vzbuzoval obavy, že se zde líhnou noví táboři připravující novou vzpouru. Byl to samozřejmě nesmysl, tím spíš, že Bratři odmítali násilí, ale v divokém středověku jeden nikdy neví…

Povězme si však něco víc o tom, v čem spočíval problém s bratrskou odlišností:

Musíme rozumět tomu, že víra nebyla ve středověku privátní záležitostí, ale životním stylem, který se projevoval zcela veřejně. A čím víc Bratrů bylo, tím nápadnějšími se stávali pro své okolí. Ukážeme si to na příkladu: vezměme si biblickou pravdu, že hřích uvrhne člověka do zatracení. Středověk tuto pravdu zjednodušil na dogma, že každý přečin znamená automatické zavržení. Řešením byla zpověď, po které byl člověku uložen trest odčiňující hřích (almužna, dobrý skutek, stanovený počet modliteb či dnů půstu…), bylo také možno zakoupit si odpustek – dnešní terminologií poukaz na určitý počet dnů odpuštění. Těžiště spásy se tak ovšem přeneslo do náboženských rituálů a samozřejmě tím také vznikala závislost na církvi/knězi. Církev se vlastně vrátila do Starého zákona, kdy Židé museli vykonávat rituální oběti a očišťování, pokud chtěli odpuštění, a byli zcela závislí na kněžích, kteří rituály prováděli. Bratři ale z Bible vyčetli, že Nový zákon tento princip ukončil. Bůh skrze Ježíše Krista nabízí odpuštění hříchů na základě upřímného pokání vycházejícího ze vztahu s Bohem. A tečka. Tento věroučný rozdíl měl ovšem ryze praktické důsledky: ti z Bratří, kteří byli kněžími, nechtěli na svých farnostech vysluhovat Večeři Páně lidem, kteří svých hříchů nijak nelitovali a pouze si přišli pro čisté svědomí. Nechtěli lid utvrzovat v tom, že takové divadlo pro spasení stačí, a zároveň chtěli lidem předat dobrou zprávu, že takové divadlo ani nikdo dělat nemusí. Začali apelovat na upřímnou víru, která se projevuje morálně čistým životem, pokorou a touhou po dobru, začali vyžadovat kázeň. Jenže člověku je často mnohem bližší žít si po svém a pak si jen přijít pro odpustek. Takže se lidé ve farnostech hromadně rozčilovali… Jiní Bratři, kteří byli naopak řadovými členy farností, zase vyslovili tezi, že zkažený kněz neposvěcuje, že tedy svátost z jeho rukou je neplatná, a začali klást vysoké nároky na mravní život kněží. Ti se tedy také hromadně zlobili a trestali Bratry právě odpíráním svátostí, jako byl například křest, svatba či pohřeb. Každému je asi jasné, že bez nich se žít nedalo…

Na Bratry pak kdekdo žaloval a popouzel krále i Rokycanu, kteří se shodli, že Bratry je potřeba zpacifikovat. Naštěstí ale i na tom, že není moudré je trestat smrtí, protože z toho by vyplynulo mučednictví a jak víme, mučedníci i po smrti dokážou rozdmýchat opravdu velké problémy… Bratři tedy byli zatýkáni, vězněni či vyháněni z domovů, ale mrtvých nakonec nebylo tolik.

Synovcův strýc

Okolo Řehořova strýce Jana Rokycany panují trochu rozpory. V podání bratrského biskupa a kronikáře Jana Blahoslava má husitský předák víceméně negativní roli – stal se odpůrcem Bratří, který leckdy zasluhuje opovržení za svou slabost a politikaření. Pro pozdější dějepisce je Rokycana naopak i přes své slabosti kladnou postavou, která Bratřím vytvořila podmínky pro to, aby Jednota mohla vzniknout. Obojí má své opodstatnění – Blahoslav žil relativně brzy po založení Jednoty, kdy byly zprávy o těžkých začátcích ještě docela čerstvé. Rokycana byl tedy čím dál více tím, kdo Jednotě hodil pár pořádných klacků pod nohy (k čemuž se ještě dostaneme). Ovšem Rokycanova pozitivní role v bratrském příběhu je také nezpochybnitelná. A pisatelé první republiky, která se husitskou a bratrskou dobou nadšeně zabývala, vnímají obojí jako dva proudy jedné společné české reformace, a tudíž pro ně hrany mezi Rokycanou a Bratřími již nejsou tak ostré.

Postava Rokycany zkrátka není černobílá. K pronásledování Bratří v roce 1461 dal zelenou, současně nad nimi ale nakonec podržel ochrannou ruku. Chápal, že král musí Římu vycházet vstříc, ale mučení Bratří mu už připadalo příliš. Na Bratry se však také zlobil. Proč nemohou v klidu sedět daleko v horách a dát pokoj?! Proč na sebe upozorňují a zavdávají příčinu, aby papež mohl Jiřího Poděbradského obviňovat, že v zemi trpí kacíře? Nedochází jim snad, že bez papežova požehnání nebude utrakvistická církev uznána, nebude uznán husitský král, Rokycana se nestane arcibiskupem, v zemi nezavládne klid a ani Bratři sami tak nebudou moci v pokoji vyznávat svoji víru? Ti paličáci jsou sami proti sobě a jsou také proti všem, protože právě takoví podivíni, jako jsou oni, vystavují království hrozbě další křižácké výpravy! Rokycana Bratřím nepřeje smrt, i když se zlobí, a tak zařídí, aby byli z vězení propuštěni. Ale pro tuto chvíli jich má dost. Nechce teď vídat Řehoře, i když je jeho synovec z pronásledování v šoku. Možná tím spíš ho Rokycana nechce vídat. Řehoř je hluboce otřesený. On sám sice mučen asi nebyl, přece jen je rytíř, a ti se nemučí, ale o to hůř prožívá utrpení svých přátel. Srší z něj teď všechny emoce: katolická církev je šelma, antikrist! Husité by se s ní měli okamžitě rozejít a Rokycana by je měl odvést! Jenže jak je vidět, kališníci jsou zbabělí a polovičatí slaboši! Hluboká úcta, kterou Bratři chovali k Rokycanovi, je najednou zakalena zklamáním a roztrpčením. Sympatie, které měl Rokycana k nim, jsou na tom stejně. Na nějaký čas se tedy jejich cesty musejí rozejít…

Jak hluboko vede králičí nora

Roky běží a Řehoř postupně vychládá. Bratři dál žijí ve svých horách a na svých cestách, žijí svou prací a pomalu zvelebují válkou zničený kraj. Řehoř sám je krejčím a dál je apoštolem všech, kteří chtějí. Podle vzoru apoštola Pavla cestuje, navštěvuje, píše dopisy a živí se vlastníma rukama. Pořád si myslí, že by husité měli sebrat veškerou odvahu a osamostatnit se od Říma. Ale chápe, že to není snadné. Se strýcem se nevídají. I tak mu Řehoř píše. Vysvětluje mu, jak Bratři žijí, jak je Bůh vede a jak formuje jejich víru. Jsou čím dál nadšenější z toho, že spojení s Bohem je možné i jindy než jen o nedělní mši, že si mohou Bibli přečíst sami a k Bohu přicházet přímo, ne skrze kněžské prostředníky. I oni mají svého kněze, je jím husita Michal ze Žamberka, protože život bez zastřešení duchovním je prostě nemyslitelný, ale Michal sám káže, že víra člověka nemůže být závislá na knězi. Společně převzali štafetu od Petra Chelčického: obřady a dogmata nejsou pro spasení podstatná, ale pouze vlastní vztah k Ježíši Kristu. Víra není věcí formalit ani pravidel, ale srdce. „Kdož má víru Boží dobrou, pravou a živou, ten má moc, aby mrtvil v sobě zlé a činil dobré,“ říká Řehoř. Nejsme spaseni za své dobré skutky, je to obráceně, dobré skutky jsou důsledkem našeho spasení. A člověk je spasen vírou, tedy vztahem s Bohem. „Pouze vírou!“, tak to o další století později shrne Martin Luther. Rokycana si myslí něco jiného: „Pouze zákonem!“ Taková je husitská teologie – člověk je spasen, pokud dodržuje všechno, co Kristus přikázal. Husité se tak snažili reagovat na krizi katolické církve, která nedodržovala z Ježíšových slov téměř nic. Jenže nyní, po několika desetiletích, je na tom husitská církev morálně velmi podobně jako předtím katolická. Ukazuje se, že není možné, aby se člověk jen pouhou snahou být dobrým dobrým skutečně stal. V Kunvaldu však vládne nadšení, že objevují skutečné tajemství víry – člověk se změnit nedokáže, to Boží Duch nás mění! A tak jsou jako Alenka v říši divů, která zjistila, že králičí nora vede mnohem hlouběji, než se zdálo.

Vzhůru na hory rychnovské!

Všechno, co Bratři poznávají, začnou aplikovat i do svého praktického života. V roce 1464 proběhne sněm, kde se všichni usnesou na řádech, které mají upevňovat jejich společenství i víru. Toto setkání vejde do historie pod názvem Svolení na horách Rychnovských a stane se zárodkem úplně nové etapy. Zatím ale pouze tušené. Bratři mají najednou svou vlastní organizační strukturu:

mají starší sborů a v těchto sborech jasně definované skupiny – například svobodné bratry, svobodné sestry, vedle nich rodiny a také ty, kdo se právě připojili nebo se připojit chtějí. I přes definování různých skupin se nevytváří hierarchie, pouze byly rozdány role a všichni jsou si stále rovni ve svém lidství. Co je nesmírně důležité, že jsou přijaty pokyny společné pro všechny – bylo zkrátka nutné určit pravidla soužití takového množství lidí s různým původem a různým naturelem. Dohodnou se, že nebudou v první řadě řešit dohady o teologii, ale realitu života. Že si budou vzájemně bez rozdílu mluvit do života, káznit se a povzbuzovat, aby se vzájemně ochránili a nikdo neztratil svoje spasení. Je evidentní, že Bratři v tomto počátečním období nechtěli dělat žádné revoluční změny v církevním systému, ale šlo jim o obnovu křesťanského způsobu života.

Poločas

Řehoř se ve světle všeho nového ptá Boha, kam vlastně celé jejich společenství vede? Oficiálně jsou stále příslušníky husitské církve, potažmo tedy katolické, protože ta husitská je na Římu pořád závislá, ale Bratři už jejich myšlení dávno nemají. Co tedy jsou? Sekta? To ne, pouze se jim podařilo vrátit ke kořenům křesťanství. Vlastně přesně to, o čem na počátku snili husité. Proč je ale v zemi plné křesťanů tak divné žít jako opravdový křesťan?! Doba je vážně zvláštní…

V Řehořovi se postupně zhmotňuje myšlenka povznášející jako závan čerstvého vzduchu a zároveň těžká jako sama skála: utrakvisté nemají sílu se od katolíků oddělit. To ale neznamená, že to nemůžeme udělat my… Čtenáři z 21. století je na tomto místě třeba osvětlit, jak vážná myšlenka to byla. Založit vlastní církev bylo totiž naprosto skandální. Neudělali to ani bouřliváci všech bouřliváků – táborští husité. Všichni duchovní totiž odvozovali své povolání přímo od apoštolů, kteří byli do služby posvěceni samotným Ježíšem. Petr je vnímán jako „první papež“. Odloučit se od Říma znamenalo ztratit tuto apoštolskou linii. Znělo to jako veřejné opovržení všemi apoštoly a dosavadními církevními otci. Dokonce i představitelé takzvaně kacířských hnutí, které měly své kněžské řády (třeba valdenští), se snažili prokazovat, že z této posloupnosti pořád vycházejí. Ale vysvětit si jen tak z ničeho nic kněze nezávislé na apoštolské linii! To bylo, jako by se člověk sám prohlásil za svatého. Jestli šlo něco označit za kacířské, tak právě tohle. A ještě něco: osobování kněžství bylo podle tehdejšího práva trestáno smrtí…

Jenže pro Řehoře bylo základní otázkou, co je vlastně pravé kněžství? A dosavadní měřítka už dávno nepovažoval za věrohodná. Kněz je přece Božím služebníkem, musí tedy v první řadě splňovat Boží podmínky – mít srdce poddané Kristu. Tam vzniká pravé kněžství, ne ve vzdělání, formalitě a církevním obřadu. V duchovním slova smyslu jsou kněžími všichni věřící, přičemž některé z nich Bůh povolává, aby se stali kněžími i úřadem. Na takových lidech je pak viditelné jejich obdarování ke službě a projevuje se jejich upřímným a čistým životem víry. Mnozí kněží té doby byli sice vystudovaní a formálně správně vysvěcení, ale svým životem toto povolání pošlapávali. Katolická církev svými skutky utvrzovala přesvědčení, že se o pravé kněžství zcela připravila, a sám papež byl mezi reformátory vnímán jako představitel Antikrista. Jak by tedy kněžský řád jím zastřešený mohl být Božím? Zdálo se, že odvozovat „pravé kněžství“ od církevního systému nemá váhu. Někteří Bratři, kteří měli římské svěcení, se ho zřekli, aby měli takříkajíc „čistý stůl“. Pravé kněžství musí být odvozeno přímo od Ježíše Krista – On sám je knězem nejvyšším, to On povolává a uschopňuje a je hlavou pravé církve. Kněžský řád postavený na Něm je naprosto legitimní, a dokonce ten správný. To byly pohledy, které předkládal Řehoř. Myšlenka založit nový kněžský řád odloučený od římské hierarchie nebyla v české reformaci nová, dokonce se jí zaobíral i sám Rokycana, který byl koneckonců zvolen za českého arcibiskupa pouze ústy českých husitských kněží a bez požehnání Říma. Řehoř to však jako první vzal skutečně vážně.

Řehoř ví, že toto rozhodnutí je skutečným kritickým bodem. A tak nespěchá. Ví, že pokud by k němu mělo dojít, pak je potřeba mít naprostou jistotu, úplnou jednotu mezi sebou a jasné Boží potvrzení. Rozhovory, modlitby a poctivé hledání probíhalo několik let. Blahoslav popisuje základní napětí, které Bratři řešili: „… Jestliže se oddělí od kněží pro to, což při nich zlého poznali … i to jim v mysli bylo, aby něco tím proti Bohu neučinili. A na druhou stranu úzko jim bylo v tom, že sou se báli, aby k zlému, kteréž poznali, se nepřioučastňovali a tudy potom pomsty Boží nemuseli spolu s jinými přijíti.“ Jan Blahoslav (O původu Jednoty a řádu v ní). Řehoř je o odluce přesvědčen jako první, další Bratři možnost vlastního kněžského řádu postupně připouštějí. Současně se také pokoušejí najít i méně nebezpečné řešení. Proto se v průběhu těchto let odehrálo ono pátrání po „čisté“ církvi v jiných krajích, která by jim mohla předat své svěcení. Kunvaldští byli pořád připraveni přijmout jinou důvěryhodnou morální autoritu. Nenašli ji však, a tak dál „padali králičí norou“. Roku 1467 byl na Moravě upálen jeden z Bratří Jakub Chulava z Vyškova, protože odmítl odvolat, že posvěcování od „zlého“ kněze je neplatné. Bránil se Ježíšovými slovy, že špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Nepomohlo mu to. Mohou snad Bratři zůstat spojeni s takovou církví? Všechno se ubíralo čím dál jasnějším směrem. Některé skupinky je však opustily a také se přerušily vztahy s chelčickými, především s Janem, jejich novým vůdcem. Petr Chelčický sice sdílel odmítavý postoj vůči špatným kněžím, ale jeho řešením bylo „pouze“ zůstat bez duchovního. Založit vlastní kněžský řád mu ani nepřišlo na mysl. Pro většinu jeho žáků byl takový krok jako sedmimílový.

Bod, odkud není návratu

Je jaro roku 1467. Celých deset let poté, co se Bratři usadili v Kunvaldu. Naše pozornost se však obrací jinam – do Lhotky nedaleko Rychnova nad Kněžnou. Všichni jsou dnes tam, ve stavení hospodáře Duchka, jednoho z těch, kdo sem přesídlili během pronásledování. Má dost místa, aby se sem vešlo asi 60 lidí, vyslanců z Čech i Moravy. Nastal čas projít svým „kritickým bodem“, odkud už nebude návratu. Atmosféra by se dala krájet, je prosycená napětím, očekáváním, radostí i nervozitou, je to posvátný moment, vzduch se přímo třepe emocemi různého druhu, a přesto všechno zastřešuje Boží pokoj, že tady mají být a mají udělat, co musejí: zvolit si vlastní kněze. Oddělit se od Říma. A založit úplně novou církev. Bratři po celé zemi se již nějakou dobu intenzivně modlili a postili, a přímo tady ve Lhotce se dokonce již jednou sešli, aby po biblickém vzoru vrhali los, jestli je Bůh k takto radikálnímu kroku skutečně vede. Nyní se tedy scházejí již s jistotou a také s dobře rozváženými jmény dvaceti moudrých mužů ze svého středu. Těchto dvacet bylo tedy zvoleno za starší (tehdejším slovem ze „soudce“) ke správě bratrských sborů. Mezi nimi pak bylo devět Bratří, které všichni považují za zvláště duchovně zralé a bezúhonné. O nich nyní bude rozhodovat los, podobně jako o apoštolu Matějovi, který nahradil zrádce Jidáše. Z těchto devíti možná povstanou první kněží nové církve. V nádobě jsou lístky papíru, na třech z nich je napsáno „JEST“, ostatní zůstaly prázdné. Lístků je ale dvanáct – tedy víc než vybraných mužů. Bůh má právo povolat jen někoho z nich, anebo svoje ANO dokonce nesvěřit nikomu a celou pospolitost v jejím počínání ještě zastavit. Lístky losuje a rozdává malý chlapec, který netuší, oč běží. Symbol nevinnosti. Ještě to může dopadnout tak, že nikdo zvolen nebude. Boží „ANO“ ale dostávají tři bratři: selský syn Matěj z Kunvaldu, krejčí Tůma z Přelouče a mlynář Eliáš z Chřenovic na Moravě. Noví kněží-biskupové. Nejmladší Matěj Kunvaldský, asi 25letý muž, je mezi nimi vybrán na první místo. Tady také poprvé zazní nejstarší ryze bratrská píseň Radujme se vždy společně, kterou přímo na místě složí Gabriel Komárovský s Matějem Kunvaldským. Zrodila se nová církev. A je to.

Taktika?

Během celého procesu osamostatňování se Bratři rozhodli, že jejich noví kněží dostanou na doplnění i svěcení od valdenských. Ne všichni ve společenství byli totiž zcela prosti pochybností, jestli lze ustanovit laiky za kněze bez jakéhokoli spojení s onou apoštolskou posloupností. A tak jim ti silnější ve víře chtěli vyjít vstříc. Podle historika Stanislava Klímy i kvůli Rokycanovi. Knězem, který měl bratřím předat valdenské svěcení, byl Štěpán z Rakouska. Jenže toho ve Vídni zajali a nakonec upálili. Přelomový synod ve Lhotce se tedy odehrál čistě na jistotě v Božím vedení. Otázka „doplňkového“ svěcení se pak dokončovala dodatečně. Bratři vyslali Michala ze Žamberka k nejstaršímu valdenskému kolegovi, aby od něj přijal ke svému původnímu římskému svěcení i valdenské a vše potom doma předal Matěji Kunvaldskému (podle některých pramenů všem třem kněžím). Nato se obojího sám zřekl a následně přijal již pouze bratrské svěcení od Matěje. Bratři tak získali potvrzení svých kněží a současně se úplně oddělili. Podle historika Rudolfa Říčana tato závěrečná rošáda do budoucna přinesla možnost vykládat si bratrské postoje dvojím možným způsobem
– buď se soustředit na hloubku a obsah Řehořových myšlenek, a tím pádem celý proces uznávat jako ryzí reformační krok s průlomovou myšlenkou všeobecného kněžství odvozeného přímo od Krista, anebo naopak vypíchnout finální světící akt jako důkaz nepostradatelnosti apoštolské linie. Čteme-li však bratrské spisy, dopisy a kronikářské záznamy, Bratři se v nich cizím svěcením nijak nezaštiťují, naopak dokola vysvětlují a obhajují jen a pouze to své vlastní, dokonale oddělené od dosavadních. Je tedy zjevné, že o apoštolskou linii jim nešlo.

Nyní jsme však ještě ve Lhotce, kde noví biskupové rovnou vysvětili na kněze další Bratry, kteří měli ve správě některý ze sborů. Později pak celá nová církev přijme i nové jméno: Jednota bratrská. Významově není slovo jednota myšleno ve smyslu „jednomyslnost“, ale ve smyslu „část, díl, jednotka, rota“. Tehdy se jím běžně označovalo víceméně jakékoli sdružení lidí, a bratři se tak snažili vyjádřit, že jsou jednoduše jedním z vícera dílů Božího lidu. Že se nepovažují za lepší ani za jedinou správnou církev. Jen zkrátka hledají vlastní cestu. A snad jejich pobuřující čin trochu zanikne ve stínu vojenských operací, které Poděbrada musí vést proti opoziční katolické šlechtě… Na místě lhoteckého synodu bude později také zasazeno semínko borovice – podle vyprávění přinesené přímo ze Svaté země, kde Bratři hledali pravou církev. Časem z něj vyroste mohutný strom, který přetrvá bouře staletí. Zůstane tady, i když Bratři budou muset po bitvě na Bílé hoře opustit svůj domov, bude svědkem tajných modliteb těch, kdo nebudou smět odejít za svobodou, a bude s nimi skrz habsburský útlak vyhlížet návrat lepších časů. A i když z něj nakonec zbude jen torzo, budeme o něm vědět až dodnes, kdy se o něj s úctou stará rychnovský sbor.

Druhé pronásledování

Řehoř o všem napíše Rokycanovi. Ne hned, několikaměsíční prodleva je patrná. Ví, že mu Bratři způsobí otřes a možná se od něj dočkají už úplného odsouzení, ale všichni mají Rokycanu i přes vzájemné odcizení pořád v úctě a chtějí k němu být upřímní. Hřejí si i maličkou jiskřičku naděje, že je snad hlava všech husitů v hloubi duše pochopí, i když s nimi nebude souhlasit. Vždyť i on sám by si pro utrakvistickou církev přál stejné osamostatnění, kdyby to jen politická situace dovolila. Odpověď na šokující rozhodnutí Bratří se ovšem dala čekat: Rokycana je pobouřen. Tak moc, že dokonce proti Bratřím napíše výstražný list. Jiřího z Poděbrad Bratři popouzeli už delší dobu, nyní o to víc. Při korunovaci se přece zavázal přísahou, že Čechy vyvede ze všeho kacířství a přivede národ k jednotě víry! Dal tedy Jednotu bratrskou tvrdě pronásledovat. Koneckonců Bratři se sami postavili mimo zákon, vždyť kompaktáta, která byla zemským zákonem, neuznávala jinou možnost církevního způsobu života kromě katolictví a husitství. Někdo tak skončil ve vězení, jiní utíkají ze země. Bratři jsou ve stresu. Pět z nich nakonec své emoce neuhlídá a při čtení Rokycanova výstražného listu v kostele ve Skutči hlasitě protestují. Skončí v hladomorně a čtyři zaplatí životem. Řehoř horečnatě píše listy obhajující Jednotu, traktáty, dopisy Rokycanovi, odvolání k veřejnému mínění, prosby samotnému králi. Posměváčci ignorují Řehořovo jméno a podle jeho řemesla mu říkají pouze „Krajčí/Krejčí“. On však vytrvale protestuje proti pomluvám – Jednota se neodděluje od církve Kristovy, ale od církve zkažené světem. Zvěst o ní se rozbíhá po celé zemi. A stejně jako má Jednota bratrská své odpůrce, má záhy také své sympatizanty. Přidávají se další a další, dokonce i některé osobnosti z vyšších kruhů. Mezi prvními třeba Jan Kostka z Postupic, bratr Zdeňka Kostky, který stál za trestem pro skutečské bratry, nebo kancléř Ctibor z Cimburka. Stávají se jejich ochránci. A takhle to s Jednotou už bude napořád – bude buď nenáviděná, nebo milovaná. Nic moc mezi tím.

Otec zakladatel

Od přelomového synodu ve Lhotce čeká Řehoře ještě symbolických sedm let života. Biblické číslo Boží plnosti. Jak je stráví? Pro něj příznačně: navštěvuje vznikající sborečky Jednoty všude, kde jsou. Jako vždycky se o ně stará, povzbuzuje a vyučuje ve víře, také působí jako spojka, posel mezi jednotlivými skupinami. Je docela jako apoštol Pavel. Vedle toho nepřestává psát dopisy Rokycanovi a stále ještě se pokouší vysvětlit, co lze. Kupodivu se přece jen něco podaří. Třeba vysvětlit situaci okolo pěti Bratří z hladomorny. I některé postoje Jednoty bratrské, jejich rozhodnutí a důvody. Rokycana nebyl ani tak tvrdý, ani nechápavý, aby pochopit nechtěl. V mnohém Bratři vlastně jen doslovně naplnili ideály, které on sám četl v Bibli a mluvil o nich z kazatelny. Když roku 1471 umíral, odcházel s Jednotou bratrskou smířen. Koneckonců se někomu podařilo naplnit to, o čem on celý život snil – ustavit svébytnou církev postavenou na Písmu, plnou opravdové víry a ryzího křesťanského života. Řehoř je za to smíření upřímně vděčný. Aspoň v tomto bodě může mít klid, když už všude okolo žádný klid není.

Je mu ale už skoro padesát let, církev byla předána jiným, kteří teď nesou tíhu rozhodování. Zodpovědnosti se Řehoř nezříká, přece jen je otcem zakladatelem, patriarchou, a jeho slovo bude mít velkou váhu ještě dlouho po jeho smrti. Snaží se pro svou církev udělat, co ještě může, co mu ještě síly dovolí. Je členem bratrského sboru v Brandýse nad Orlicí. Žije nad městem v malém srubu, prý si ho postavil sám. Může tady psát traktáty a dopisy k obhájení Jednoty. Ví, že mladá církev bude potřebovat, aby někdo trpělivě vysvětloval její postoje a teologii, aby lidé pochopili, že není žádnou sektou. A především aby mohli i další ztracené duše najít ono tajemství skutečné víry, které bylo odhaleno Bratřím. Dvanáctého srpna roku 1474 Řehoř ve svém srubu umírá. Nemoc. A přepracovanost. Na svou dobu se dožil poměrně slušného věku a zanechal za sebou nezpochybnitelnou stopu: odkaz velmi radikálního odevzdání celého života do rukou Božích. To byl jeho vklad do základu Jednoty bratrské.

Dědictví pro další generace

Řehořova teologie byla živoucí parafrází na slova apoštola Pavla: „Všechno pokládám za nic, když to srovnám s tím, že jsem poznal Krista.“ Proto se Bratři otočili zády ke všemu, na čem by si lidské srdce mohlo zakládat – od majetku přes společenské postavení až po vlastní tužby nebo ambice. Nešlo tady o odmítnutí lidských schopností a talentu, ale o odmítnutí světských vavřínů. V dobách Řehoře žila Jednota v cílené izolaci. Byl v ní zakázán obchod, některé živnosti, veřejné funkce spojené s mocí, vojenská služba. Dokonce do ní nesměli vstoupit měšťané a bohatí lidé, pokud se svého majetku předtím nevzdali. Je naprosto nutné zasadit tento čas vědomé askeze do kontextu: Jednota vznikla v reakci na tehdejší společnost zkorumpovanou mocí, prázdným náboženstvím, zničenou násilím a celkovým morálním úpadkem. Křesťanství samo bylo pošlapáno, jeho hodnoty byly vyprázdněny. Proto Bratři toužili po životě co nejdál ode všeho světa a co nejblíže k Bohu. Jednota takový začátek potřebovala, aby si uprostřed zmatené společnosti mohla ujasnit, na čem skutečně záleží, pojmenovat svou identitu a začít vlastně úplně od začátku.

Řehoř sám prošel nepopiratelným vývojem – sám nastavil takto přísné mantinely, přesto je ke konci života začal vnímat jako přežité. Viděl, že církev musí začít dýchat, že už takto přiškrcený život není v praxi možný. Viděl také, že je čas se znovu otevřít vzdělání. Začal tedy doporučovat změnu. Řehořův hlas sice historici zaznamenali, ale jeho současníci byli již příliš upnutí na Řehořovo učení z dob, kdy Jednota vznikla, a možná měli strach, že by nevěděli, co s Jednotou dál, pokud by uvolnila své první zásady. Jako Řehořův odkaz tedy přežije především jeho nejpřísnější učení a až pozdější generace jej budou přehodnocovat. Novou cestu ale najdou a Jednota se začne otevírat okolnímu světu, až se z ní stane církev neuvěřitelně obětavá a nasazená pro službu veškeré společnosti okolo. To už je ale příběh, který si zase povíme jindy. Důležité je, že Jednota bratrská byla schopna pokroku, protože trvala na tom, že se nechá vést Božím Duchem, a také to, že z Řehořovy teologie se stalo vzácné rodinné stříbro, které sice již není určeno k dennímu používání, zato se s úctou předává dalším generacím.

DODATEK
Tajemství Řehořova hrobu

Zakladatel Jednoty bratrské zemřel v Brandýse nad Orlicí, kde byl také uložen k poslednímu odpočinku. Ovšem kde, to zůstává záhadou. Přitom na první pohled se zdá, že Řehořův hrob je poměrně jasně identifikován: „Nad Brandejsem na Vorlíku ve včelnici,“ praví Nekrologium Jednoty bratrské, kniha ze 16. století, kam se zapisovaly krátké epitafy všech bratrských služebníků. Co byl Orlík? Odpověď najdeme opět v Nekrologiu, ale pouze v jedné jediné kopii. Vepsal ji tam kronikář, který se neuvěřitelnou shodou okolností jmenoval také Orlík – Vavřinec Orlík:

„… vystavěl tu chaloupku, kteráž tu byla, kady se vcházelo do zámku Orlíku.“ Orlík byl tedy zámek či hrad, podle Nekrologia již zpustlý, což Řehořovi umožnilo postavit zde svůj dům. Máme tedy dva jasné body – návrší nad městem a zaniklý zámek Orlík.

Návrší s bývalým hradem, později zámkem, nad Brandýsem je a hlavně – u paty zříceniny býval bratrský hřbitov. Logická úvaha nás vede k myšlence, že toto by mohlo být ono místo: panské sídlo, u něj Řehořův srub, místo bratrského scházení a posledního rozloučení. I s Řehořem. Tato úvaha měla mezi historiky dlouho své místo. Jenže hrad se nikdy Orlík nejmenoval. A navíc byl v Řehořově době stále obydlený. Ani bratrský hřbitov tam v té době ještě nebyl. Teorie má své trhliny… Kde je tedy Orlík?

Na druhé straně řeky je nad městem jiný vrch, dnes na něm stojí pomník J. A. Komenského. Kdysi tu býval osamělý dvůr. A světe, div se, říkalo se mu Orlík. Pisatelé Nekrologia o něm věděli, Jednota zde totiž měla pole. Ještě později jí šlechtic Karel st. ze Žerotína daroval dokonce i samotný Orlík, aby se Bratři lépe uživili. Statek ovšem není hrad ani zámek, napadne nás. Stačí ale odejít o kus dál do lesa a do mnohem dávnější minulosti a zjistíme, že zde nedaleko dvora Orlíku stával stejnojmenný hrad. V dobách vzniku bratrského sboru byl již v rozvalinách a jeho jméno převzalo ono blízké hospodářské stavení. Tady si Řehoř klidně mohl postavit chaloupku v místech, „… kady se vcházelo do zámku Orlíku“, nikomu už by tam srub obyčejného krejčího nepřekážel. Tady by také klidně mohl být pohřben, ať už „ve včelnici“ (tedy v zahradě) nebo „ve skále“, jak praví jiná kopie Nekrologia. 

Na kterém z obou míst Řehoř nakonec spočinul, není možné dokázat, a tak ponecháme zcela na vás, k jaké variantě se přikloníte.

Ester Brožová

 

Zdroje informací:
Jan Blahoslav: O původu Jednoty bratrské a řádu v ní, 1547
Amedeo Molnár: Jednota bratrská na cestě za křesťanstvím, Přednáška ve sboru JB v Praze 17. 4. 1975
Rudolf Říčan: Dějiny Jednoty bratrské, Kalich, Praha 1957
F. M. Bartoš: Bratr Řehoř, tvůrce Jednoty bratrské, Kostnická jednota, Praha 1924
Stanislav Klíma: Čeští bratří, Bratrská jednota, Bratislava 1924
Arnošt Denis: Jednota českobratrská, Josef Pelcl, Praha 1911
Jiří Mach: Křesťanství v Podorlicku, St.okr.archiv v Rychnově n. K. a Měst. muzea v Dobrušce, 2000
Evald Rucký: Dějiny Jednoty bratrské, skripta Akademie J. Blahoslava
Petr Čornej a kol.: Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách, Reader’s Digest Výběr, Praha 2001
Alois Hlavinka: Kronika českomoravská, vlastní náklad, Brno 1890