Dějství I.     Dějství II.     Dějství III.

O tom, jak Josífek Peškarův našel nový domov aneb 150 let sirotčince Jednoty bratrské v Čermné

Dějství I.

V roce 1866 po prusko-rakouské válce panovala v osadách orlického podhůří veliká chudoba a nouze. Když do toho ještě přišla cholera, mnoho dětí osiřelo a toulalo se po vsích. Vilém Hartwig, který přišel do Čech jako cestující kazatel Jednoty bratrské, se usadil právě v tomto kraji, konkrétně v obci Čermná, a odtamtud chodil po okolí a navštěvoval evangelické rodiny, které neměly blízko žádný sbor. Všude na svých cestách potkával ony opuštěné, špinavé a hladové sirotky. Bez otce, který by jim dal chléb, bez matky, která by se o ně postarala. Hartwig sám se nejprve ujal Čeňka Balcara, kterému našel místo v jedné rodině se slibem, že na chlapce bude přispívat. Na jaře 1867 osiřel také malý Josífek Peškarův. Oba rodiče mu zemřeli brzy po sobě a on zůstal naprosto opuštěný. A tak si toho špinavého, zavšiveného a hladového klučinu Vilém Hartwig vzal k sobě a staral se o něj. To byl moment, kdy se rozhodl zřídit sirotčinec. Chlapecký. Proč pouze chlapecký vyplývalo z podmínek doby – samotný muž si k sobě těžko mohl brát děvčata, na druhou stranu dívky se mnohem snáze uchytily jako pomoc u nějaké hospodyně, a proto nebyly tak existenčně ohrožené.

Českomoravský komitét, který české dílo Jednoty spravoval z Herrnhutu, se nejprve zdráhal tuto novou situaci přijmout. Hartwig byl do Čech povolán především jako kazatel, a ne aby se staral o děti, navíc jeho vychovatelské schopnosti nebyly nijak prověřené. Ale dětí a jejich potřeb přibylo, a tak nakonec souhlas dostal. Jeho činnost byla však i nadále vnímána jako soukromá aktivita a dbalo se na to, aby sirotků nebylo mnoho.

Hartwig bydlel v prostorách čermenské školy, měl tam pronajatou jednu místnost a komoru. Ale i další chlapci u něho našli místo. Hospodaření skupinky bylo prosté, za šaty a obuv neutratili téměř nic, strava byla nejjednodušší. Jedna místní vdova se jim starala o to nejnutnější. Ložnici měli chlapci v létě ve starém ovčinci a v zimě spali v Hartwigově světnici na peci. V roce 1868 Hartwig napsal: „Jsem otcem pěti dětí. Prosím Pána, aby dům naplnil dětmi, a když je najde, dá i to potřebné k životu.“ A jeho víra se osvědčila. Nikdy netrpěli hladem. Neměli sice velké zásoby, ale Bůh vždycky posílal, co bylo právě potřeba. V tom pomohl i člen komitétu – Theobald Wunderling, shodou okolností kazatel z Gnadenfrei neboli dnešní Pilawy Górnej, o které se v tomto čísle Jbulletinu také můžete dočíst. Díky němu vzniklo v Gnadenfrei malé sdružení, které začalo pečovat o tuto „rodinu“ a hradilo její zprvu skromné výdaje.

Bylo jasné, že děti potřebují matku a že se Hartwig musí oženit. Hledal na různých místech, až mu Pán ve snu ukázal jedno děvče, které před pěti lety viděl v Klášteře u Třebechovic. S přispěním Th. Wunderlinga se ji podařilo najít až ve Vratislavi, a i když se původně chtěla stát diakonkou (tehdy to znamenalo zůstat svobodnou) a i když neuvažovala o Jednotě jakožto o své církvi, nakonec se stala její členkou a souhlasila i se svatbou. Ta se konala 25. května 1868 v bratrské modlitebně v Gnadenfrei. Ludmila rozená Samková byla zdatná a energická žena, a přestože zprvu docházelo mezi ní a Vilémem k nedorozuměním, později se ukázalo, že se k sobě hodili a navzájem se doplňovali. Všech 11 chlapců v ní dostalo přísnou, ale dobrou matku.

Ve školní budově, kde se také pravidelně konala shromáždění vznikajícího sboru Jednoty bratrské, nebylo už možné zůstat. Místnosti byly příliš malé a se správou školy vznikaly časté neshody. Bylo nutné zakoupit vlastní dům. V r. 1870 se podařilo získat vhodné stavení i s přilehlými pozemky a díky četným darům, také z Německa i Švýcarska, bylo možné brzy splatit celou částku 4 500 zlatých. Ředitelství Jednoty v Herrnhutu se tou dobou již také rozhodlo přijmout celou tuto službu za svou, čímž byl položen základ prvního bratrského sirotčince v Čechách. Vilém Hartwig – otec sirotků, dětmi také nazýván „Papa Hartwig“, byl zcela uvolněn pro tuto práci.

V roce 1873, sotva byl dům opraven pro své nové účely, vypukl velký požár a z budovy zbyly pouze obvodové zdi. Hartwigovi i s dětmi, kterých tehdy měli již 14, zůstali bez střechy nad hlavou. A co hůř, někteří sousedé dokonce rozhlašovali, že dům byl zapálen schválně kvůli pojistnému podvodu. Ale Bůh znovu pomohl a díky štědrým darům mohl být nakonec postaven nový dům s prostorným sálem v patře. Konala se tam bratrská shromáždění, zapsáno tehdy bylo již 45 členů. Hartwig navštěvoval i jiné sbory, především zvěstoval evangelium v nedalekých Čenkovicích, ale jeho hlavní práce spočívala ve starosti o sirotčinec. Počet dětí stoupl během let na 45 a Hartwig tuto práci vnímal jako cestu ve službě evangelia v Čechách. Vilém Hartwig byl obklopen dětmi až do své smrti 1. prosince 1904. Spolu s manželkou měli i devět vlastních dětí, dvě z nich zemřely brzy po narození. Jejich prvorozená dcera Eliška, později Klímová, se kolem r. 1900 věnovala péči o děvčata v dívčím sirotčinci v Potštejně.

Dějství II.

Hartwigovým nástupcem se stal kazatel František Kostomlatský, který spolu se svojí ženou přijal toto povolání v r. 1905 a působil v sirotčinci až do své smrti r. 1920. V létě roku 1909 ústav podruhé zachvátil požár. Bylo to v době, kdy byli Kostomlatští na dovolené a v domě zůstaly jen děti s dozorem. Odnesla to celá střecha a následné červnové deště dům úplně promáčely. Znovu bylo nutné vše opravit a obnovit, což se podařilo, i když se na střechu už nevrátila věžička s hodinami, do té doby viditelná odkudkoli. Podle těchto hodin se dříve řídila celá obec, byly jediné v obci.

Oba manželé prožili se svými svěřenci jednu z nejútrpnějších dob, které kdy sirotčinec zažil, a to první světovou válku. Nechme mluvit jejich dopis: „…Dokud byly ještě brambory, tak to šlo, ale nyní? Z 60 dkg mouky nemůže být žádný živ a hoši, kteří nikdy se neptají, kde vezmu chleba, a třeba všelijak jim to vysvětluji, že musíme trpět všichni, nevěří. A k tomu zdejší lid! Vyptávají se jich, mají-li chleba, říkají, že jsme se měli lépe starat a kluci nyní chodí nám po chalupách a prosí. (…) Kde vzít na zakoupení nových zásob na zimu? Mívali jsme 40-50 bochníků týdně a nyní 5. (…) Dělám moučnou kaši, tj. hustou moučnou polévku, a některým dětem to nechutná. Ale co mohu dělat z tak mála? Z mého muže je také polovička a všechna energie a chuť k práci je pryč u nás obou, ale více to soužení je na tom vinno, že děti neuznají, že to s nimi dobře myslíme.“ Bůh však strádající stádečko neopustil, církev pomáhala, kde jen mohla, a tak válku všichni přečkali.

V roce 1920, po smrti Františka Kostomlatského, převzala sirotčinec jeho manželka Růžena. Za jejího působení se v domě provedly potřebné úpravy a domov dobře fungoval. K ruce měla i další pomocníky. Vůbec všichni obyvatelé společně dělali vše potřebné, co bylo třeba k udržení chodu domácnosti, pracovali na poli, louce i v zahradě, starší hoši sekali dřevo na topení. Pomáhal prostě každý, na co právě stačil. Většinu potřebného si vypěstovali sami, sirotčinec také vlastnil krávu i slepice. Růžena Kostomlatská odešla na odpočinek v březnu 1938, její zdravotní stav již nedovoloval vykonávat tuto těžkou práci. V domově pracovala přes 34 let. Zemřela ve věku 65 let v roce 1940. Odešla tak milovaná „tetinka“, která opuštěným dětem zasvětila celý svůj život.

Období bez Růženy Kostomlatské už bylo poměrně krátké – blížila se válka. Na podzim roku 1938 byla Čermná zabrána, v obci se objevila německá armáda a všichni v sirotčinci se rázem ocitli na nepřátelském území, odříznutí od světa, v bídě a absolutní nejistotě, co s nimi vůbec bude. V průběhu zimy se pak tehdejší zaměstnankyni sestře Peřinové podařilo všechny děti postupně tajně převést na české území a odvézt je do různých dětských domovů. Sirotčinec tak zůstal prázdný a otázka jeho obnovy se na dlouho stala zcela bezpředmětnou. Opuštěný dům byl v roce 1942 zakoupen Říšskou zemskou radou v Lanškrouně a začal sloužit jako starobinec.

Dějství III.

Po válce se obec Čermná rozhodla usilovat o návrat Jednoty i její služby. Důvod byl následující: dětský domov by zajistil přísun žáků do místní měšťanské školy. MNV v Čermné se tedy ústy svého starosty obrátil na Jednotu bratrskou a na rovinu předestřel svou prosbu, rovnou i s plánem: Čermná zajistí děti, Jednota naváže na svou práci a místní škola nezanikne. Jednota bratrská s nadějným očekáváním souhlasila a hned roku 1945 byla povolána Růžena Kostomlatská ml. (dcera bývalých správců), aby se vrátila tam, kde vyrostla, a ujala se staronové práce. Čekaly ji trochu jiné děti – již ne sirotci, ale většinou děti z rodin, které se ocitly v nějakých životních potížích.

Jakkoli národní výbor v Čermné věřil, že má připravený dostatek dětí (ty první mimochodem měly být až z Opavska), nepodařilo se slib naplnit a shánění malých obyvatel dětského domova se stalo trvalým tématem. Úzká rada v určitých letech dokonce řešila otázku, jestli má vůbec smysl ústav držet. Obec Čermná o to velice stála, ale až směšným protiřečením vůči tomu byly manýry nastupujícího komunismu: množily se příkazy úřadů, aby Jednota dodávala nejrůznější lejstra a potvrzení –

včetně povolení přijímat děti nebo dokladu, že ústav má vůbec právo fungovat (přesto, že už tehdy několik let fungoval). V roce 1949 například přišlo: „Žádáme vás, abyste v nejkratší době budovu plně obsadili. V případě, že se tak nestane, jsme nuceni podati návrh na výkup (rozuměj zábor, pozn. red.) veškerých pozemků i budov dle zákona o druhé pozemkové reformě (…)

Čest práci!“ Podepsán předseda KSČ v Čermné. Sehnat víc dětí se podařilo, ale rozhodnutí o „výkupu“ pozemků stejně za pár měsíců dorazilo. ÚR se odvolala. K velké úlevě všech tehdy uspěla. Jinak by Jednotě krom budovy zbyla jen zahrada a hřbitov.

Také nálada mezi osazenstvem v domově samotném nepřinášela vždy jen radost. Přece jen, děti za sebou měly často složité životní příběhy. Sestry a bratři přicházeli sloužit s upřímným odhodláním a vírou: „Toužíme jen po tom, aby děti u nás našly domov, v němž by se cítily opravdu šťastnými a získaly dobrý mravní základ pro další život,“ píše v roce 1948 Růžena Kostomlatská. Zároveň byla práce v ústavu fyzicky i psychicky náročná a člověk snadno přecenil své síly. Sestra Kostomlatská měla děti upřímně ráda, nedokázala jim však dát jasné hranice a ony jí tak přerůstaly přes hlavu. Proto se na jiném místě dočteme i toto: „Nedovolíte-li jim něco, začnou třískat věcmi a vybíjet okna. Rozčilujete-li se pro to, dělají tím hůř.“ A jelikož byl domov neustále sledován kritickýma očima sousedů, vědělo se o každé nesrovnalosti. Bohužel bylo občas co vytknout i zaměstnancům ústavu. Čas od času někdo z nich reptal proti vedení, někdo bojoval se syndromem vyhoření, jiný popouzel děti ke vzdoru a další moc mluvil po vsi. Nejtěžší události byly nakonec spojeny s bývalým chovancem sirotčince Františkem Šmídem, který nastoupil jako pomocná síla. První roky pracoval svědomitě, ovšem z korespondence vyplývá, že i on se správkyni domova vymkl zpod kontroly. Nespecifikované stížnosti na něj vyvrcholily v roce 1949 konkrétním momentem, kdy Šmíd v návalu vzteku ztloukl jednoho z chlapců, což mu přineslo vyšetřování od SNB a okamžité propuštění. ÚR mu navíc zakázala vstup do budovy kromě občasné návštěvy svých dvou dětí, které byly v domově ubytovány, dokud pro ně nebude nalezeno nové místo. Pověst ústavu utrpěla, a bohužel to nejhorší mělo teprve přijít: stalo se to 2. února 1950, kdy Šmíd přišel do sirotčince a za neznámých okolností napadl Růženu Kostomlatskou. Ta svým zraněním druhý den podlehla. Co se odehrálo, netušíme. Jisté je, že sám Šmíd zemřel ještě téhož dne, zřejmě tedy spáchal sebevraždu.

Epilog

Otřesená Jednota se poté snažila dětský domov uvést do klidných vod. Ze zpráv Lydie Schillerové, která se o to spolu s několika dalšími pokoušela, vyplývá, že problémy ústavu byly rozkošatělé. Předsedovi ÚR v dopise svěřuje nejpalčivější myšlenky: „Vyskytuje se otázka – stojí ta práce a spojený s tím náklad za ohromné vypětí obětavosti členů naší Jednoty?“

Později sestra Schillerová ve svých pamětech došla k názoru, že by se poměry v Čermné daly uspořádat, pokud by domov získal stabilního a spolehlivého správce: „Poznala jsem, že tu byli i dobří chlapci, kteří rádi poslechli, jakmile poznali, že se to s nimi dobře myslí. Ovšem nemůžeme každému klukovi dovolit, aby si rozebral hodiny, i když by to třeba doma jednou udělat mohl. Stejně jako není žádoucí, aby některý hoch vyšrouboval všecky kliky ode dveří a schoval je. (…) Nesnáz byla v tom, že děti nevěděly, na čem jsou, chyběl tu rozumný řád náležitě upevněný a střežený.“ Co by se bylo stalo, to už se nikdy nedozvíme. Od ledna 1952 totiž dětské domovy přešly pod správu státu a Jednota bratrská musela „odejít ze scény“. Dětský domov poté pokračoval jako státní zařízení. V roce 2013 byl sloučen se stejným ústavem v sousední Dolní Čermné a na konci roku 2019 byl uzavřen. Výročí 150 let se tedy těsně nedočkal.

Lydie Halamová, 
Ester Brožová

Zdroje informací:
– Archivní fond XI. DI-SI-1
– Bratrský sirotčinec Čermná
– Leontina Mašínová, S poutnickou holí, Praha 1936
– Böhmisch-Mährische Blätter, červenec 1910, č. 87

Zdroje obrázků:
– archiv Jednoty bratrské