„Uhaako Mahima Tamathi Prakat Hunchha“
Představte si dva české učitele, jak sedí na prosté zemi, obklopeni v kruhu nepálskou mládeží, učí je tento verš česky a potom se ho sami učí nepálsky. Pokud vás nikdy nenapadlo, že byste se do takové situace mohli dostat, tak jste na tom stejně jako my dva (Jířa a Juda) na podzim 2019. Jsme ve sboru Jednoty bratrské kousek od Káthmándú, hlavního města Nepálu, ve vesničce jménem Khokana. Tedy místní to tak nazývají, ale nenechme se zmást naším středoevropským chápáním: zrovna tahle „vesnička“ má přes deset tisíc obyvatel! A pro nás je to dobrým připomenutím, že i když používáme stejná slova, nemusíme myslet totéž — zvláště pokud žijeme na druhém konci světa. Pro zavedené křesťanské pojmy to platí dvojnásob. Ale i přesto tady sedíme na studené podlaze mezi lidmi, jejichž řeč nedokážeme ani přečíst, zpíváme s nimi chvály, sdílíme Boží slovo a modlíme se. Hlad po Ježíši je z těchto mladých lidí cítit, i přes jejich ostych a jazykovou bariéru. Jak úžasné je být mezi sourozenci v Kristu na druhé straně světa.
Cílem naší výpravy je v první řadě návštěva školy Shristi v Káthmándú — načerpat od nich inspiraci a povzbudit je. Manželé Vani a Shanti, kteří stojí v jejím čele, nás od prvního dne zahrnují obrovskou péčí a trpělivě odpovídají na naše dotazy, kdykoli je nám něco nejasné. My procházíme školku a školu, která má zatím jen čtyři ročníky, ale každým rokem o jeden navyšuje. První den se scházíme v kanceláři u Vani, a když je čistý vzduch, čteme si Hesla Jednoty bratrské. Abyste rozuměli, vzhledem k nedávným změnám ve vládě se situace pro křesťany zhoršila a ve škole oficiálně nemůžou mít žádnou křesťanskou literaturu. I přes takto na první pohled těžké okolnosti je škola Boží. Což není jenom fráze. Od začátku jsme přemýšleli, jak moc „křesťanská“ asi může být škola, kde se jméno Ježíš nesmí vyslovit a učitelé se svou vírou příliš nechlubí (vlastně ani nesmí). A potvrdilo se nám, že nejde o slova a vnější náboženské proklamace, ale o (skryté) působení Ducha skrze nás. V atmosféře je znát, že vedení školy miluje Boha a modlí se za toto místo, učitelé mají děti rádi a vnímají učení spíše jako poslání než práci. Během týdne, kdy nahlížíme do tříd a kdy taky dostaneme příležitost nějaké hodiny učit, zjišťujeme, že i když se slovo Ježíš nesmí nahlas vyslovit, písně o Bohu jsou na denním pořádku, včetně modlitby.
Nejen pro školu, ale i pro církev v Nepálu je situace komplikovaná. Nedělní shromáždění nejsou zakázaná – křesťané mohou Boha chválit uvnitř svých budov. Problém ale vzniká ve chvíli, kdy chtějí vyjít ze svých domů. Žádné evangelizování, sdílení víry nebo venkovní církevní aktivity nejsou povoleny. Mladí často bojují s tím, že jejich přátelé mají vůči křesťanství mnoho předsudků a oni se s nimi nemůžou veřejně sdílet o svém životě s Kristem. Společná scházení navíc komplikuje to, že jejich víkendem je oficiálně jen sobota, doprava v Káthmándú je chaotická a pomalá a mnoho mládežníků už pracuje — najít čas na mládežnická setkání bývá proto oříšek.
Když jsme se místních studentů ptali, zda by lidem v Nepálu pomohla větší náboženská svoboda, zaujalo nás jejich vyznání, že svoboda není klíčem k radosti, protože tím může být jen hluboký vztah s Bohem. Skutečně jsme mohli slyšet úžasné příběhy lidí, kteří přes všechny problémy a těžkosti našli v Kristu útěchu a radost, třeba i za cenu zavržení vlastní rodinou. Bez legrace – v Nepálu, podobně jako v Indii, částečně přetrvává kastovní systém. Mohli jsme tak slyšet příběhy o tom, jak stát se křesťanem znamenalo zároveň ocitnout se na nejnižší příčce v žebříčku. A to opravdu vedlo i k úplnému rozchodu s rodinou. I proto přijímáme verš z Izajáše jako proroctví pro Nepál: Nad vaším lidem vzešla Hospodinova sláva, která se bude dál rozrůstat a zjevovat. A k tomu Nepálci potřebují i vaše modlitby.
Shromáždění Jednoty bratrské v Baneshworu
Jiřina Čančíková, Juda Kaleta
– učitelé z Nové Paky
Zdroje obrázků:
Cesta do Nepálu: Jiřina Čančíková, Juda Kaleta, Francisco Anzola
