Jan Vetter Hranický

Areál Na Karmeli v Mladé Boleslavi, významné správní a duchovní centrum předbělohorské Jednoty bratrské. Sídlo Matouše Konečného

Jistě si všichni pamatujeme, že v roce 2006 byl v Mladé Boleslavi obdivuhodnou náhodou nalezen archiv posledního předbělohorského biskupa Jednoty bratrské Matouše Konečného. Šlo o dvě dřevěné truhličky plné nejrůznějších dokumentů, které Matouš ve vypjatém roce 1620 schoval pod podlahou. Poté, co bratři museli utéci ze země, zůstal archiv ve svém úkrytu několik dalších staletí. Naštěstí to ale vydržel v úžasně zachovalém stavu. Z hlediska národní historie a archeologie bylo jeho objevení učiněným pokladem, o nadšení v řadách Jednoty bratrské ani nemluvě. Kromě obrovského množství historicky podstatných informací, které Matoušovy dokumenty přinesly odborníkům, se v jejich řádcích odvíjí také nejeden malý osobní příběh. A právě to nám dává jedinečnou možnost se na prosté lidské rovině „setkat“ s našimi dávnými bratry. Zjistíme tak, že i oni prožívali obyčejné starosti a obavy, řešili obyčejné praktické situace nebo zažívali obyčejné lidské neshody, na které reagovali obyčejným způsobem. Jestli chcete, můžeme se čas od času s některým z nich seznámit… Dnes třeba s Janem Vetterem.

Jan pocházel z Hranic na Moravě, byl synem významného bratrského duchovního Jiřího Strejce, jednoho z překladatelů Bible kralické, a nevlastním bratrem Daniela Vettera, který se roku 1613 vydal ještě se svým spolužákem na vlastní pěst na Island, aby se tak stali úplně prvními Čechy v těchto končinách. O dva roky starší Jan byl nadějným bratrským služebníkem. My se s ním setkáme nad jeho dopisem z roku 1615: V té době je mu pětadvacet let a má za sebou již studia na různých evropských univerzitách i zodpovědnou funkci preceptora (dohlížitele, ochránce) mladších bratrských studentů včetně šlechtických synků. Nyní je bratrským knězem, pedagogem a správcem školy v Mladé Boleslavi. K Matoušovi Konečnému má upřímný vztah jako syn k otci. Podobnou úctu chová i k dalšímu bratrskému biskupovi Matěji Cyrovi, který tou dobou slouží v Betlémské kapli, je duchovním průvodcem Petra Voka z Rožmberka a vykonává také vysokou politickou funkci – zastupuje Jednotu v tzv. dolní konzistoři, tedy nejvyšším správním orgánu českých nekatolíků. Jan Vetter je s ním v čilém kontaktu, jelikož je Cyrovým pomocníkem a častým společníkem na různých služebních cestách. Matěj má Jana rád jako vlastního. Asi nás tedy nepřekvapí, když 26. prosince 1615 napíše Jan Vetter Matouši Konečnému následující:

„… Přišla mně tato věc na mysl: co kdybych pomýšlel na dceru pana otce pražského Matěje Cýra? Ač mladou, však jistě, co sem sám očima viděl, v hospodyňství dobře zavedenou. Nebo jsem ji vídal šaty práti, chléb mísiti, do pece sázeti, vodu v putně nositi i šaty na řeku. (Jan pokračuje v latině, kterou volně překládáme) Nevidět to na vlastní oči, nevěřil bych. Let má patnáct, k šestnáctému přichází. A mimo mou naději teď v krátkém času (opět následuje latina) úplně dokládající svou postavou, jakou matkou bude. K její celistvosti, bezúhonnosti, uměřenosti nesluší se nic říkat. V této tedy věci, poněvadž sem Vás, můj nejmilejší pane otče, v pravdě otcem mým býti seznal, (…) proto Vás synovsky velice důvěrně žádám, dá-li Pán Bůh, zítra napište mně aspoň řádek neb dva, co mně v té věci radíte a nač Vám Pán Bůh při tom ráčí ukázati. (…) A bude-li rady Váše mně v tom, i za přímluvu prosím k panu otci b. Cyrovi, aby mne v mém jednání neopouštěl, (…) a co by znal nejlepšího pro mne, k tomu radil.“

Že byl Jan dívkou upřímně okouzlen, není pochyb. Z další korespondence je zřejmé, že Matouš Konečný náklonnost Jana Vettera schvaloval nebo proti ní alespoň neměl zásadní výhrady, protože se u kolegy Matěje Cyra opravdu přimluvil. A co Matěj na to? Odpoví nám opět dopis pro Matouše Konečného z 1. ledna 1616: „Ponejprv letos k Vám píši, můj v Kristu nejmilejší b. Matouši, a Vám oznamuji, že jest mi přímluva Váše za b. Vettera učiněná velice milá, z níž jest o Vaší lásky ke mně upřímnosti snadně souditi. Kteréž já u sebe i s manželkou mou milou místo v tom, žeť jinám nemíním dítek milých našich obraceti, i dcery, když k tomu způsobná bude, vdáti, než za služebníka Božího. Jakžkoli to povolání mnoho s sebou úzkostí nese a rozličných těžkostí v tomto mizerném životě. Roste však v nich naděje k blahoslavenému onomu životu. Vdáti pak dceru za služebníka Bohu věrného, upřímného, pobožného etc. jest Kristu k službě ji obětovati. Ale při dcerce naší vzhledem k pubertě ještě se toho nemůže státi, neb jest hrubě mladá a dětínská…“

Matěj Cyrus pokračuje v latině a my se dozvíme, že podle něj děvče ještě potřebuje zmoudřet, zklidnit se, trochu lépe pochopit život a celkově dospět. Otcovský pohled byl zkrátka o poznání jiný než mladého muže. Proti Janu Vetterovi samotnému Cyrus žádné výhrady neměl. Vždyť jej také duchovně vedl, vychovával a bděl nad ním již jako nad mládencem, řešil například jeho dluhy na studiích či touhy vydat se „peregrinovat“ po Evropě (jít na zkušenou, poznávat a tak trochu se toulat – tehdy to bylo dost populární). Jak čteme v jiném dopisu z roku 1615, Cyrus při Vetterovi stál i v těžkých chvílích jako například poté, co byl Jan, z nám již neznámého důvodu, násilně napaden šlechticem Albrechtem Bzenským z Prorub. Záležitost nakonec skončila mimosoudním vyrovnáním. Za stranu Jana Vettera byl kromě významného bratrského pána Václava Budovce z Budova přítomen právě biskup Matěj Cyrus a ještě další dva šlechtici. Bzenský musel zaplatit odškodné, které zahrnovalo například 10 kop grošů, 10 korců pšenice, 10 korců žita a navrch sepsat prohlášení, že již nebude ani Vetterovi, ani nikomu dalšímu z Jednoty škodit. Doplňme, že toto nebyla jediná neblahá příhoda stejného druhu, která konkrétně Jana Vettera potkala – v roce 1612 byl blízko Prahy přepaden loupežníky, když nesl dopisy studentů určené seniorům. Místem dramatu by mohl být tzv. Vídrholec, dnešní Klánovický les, vyhlášený po staletí jako oblíbené místo lapků a lupičů. Procházela tudy zemská cesta na Moravu. Jan z tohoto přepadení sice unikl smrti, ale ne bez zranění. Doba byla vskutku dobrodružná.

Nás ale jistě zajímá, jak to dopadlo s Janem a jeho nevěstou. Bohužel bez šťastného konce. Dívku tehdy nedostal, ale čekat na ni mohl. A zřejmě by se byl i dočkal, nebýt úplně jiné překážky… Jan si již nějakou dobu stěžoval na podivné zdravotní potíže. Matouši Konečnému popsal, že měl těžký, mnohahodinový záchvat v podobě horečnatých stavů, zimnice, úporné migrény a dalších projevů, které jej zcela vyčerpaly. Tyto stavy se opakovaly. Také trpíval nevolnostmi a míval křeče či žlučníkové záchvaty, které způsobovaly, že nemohl jíst. Tehdejší medicína mu nedokázala pomoci. Ve chvílích síly Jan dál věrně sloužil, jeho přátelé ale viděli, že takových chvil ubývá. Z kraje roku 1617 pak Matěj Cyrus s těžkým srdcem popisuje zhoršující se Janův stav a prosí Matouše Konečného o uvolnění Daniela Vettera, který se přijel starat o svého vážně nemocného bratra. Jan Vetter zemřel týden poté.

Je to smutný příběh obyčejného života, právě takového, jaký život je. Ukazuje ale také, že Bůh ví lépe než my, co se stane. Když se Matěj Cyrus rozhodl nechat si prozatím dceru doma, Jana Vettera to jistě mrzelo – ale o co smutnější by bylo, kdyby po něm za dva roky zůstala opuštěná rodina. Někdy nás Bůh vede, abychom o něco vytrvale usilovali, jindy zas, abychom pokorně přijali, jak věci jsou. A když se ho budeme upřímně ptát, poví nám to.

Ester Brožová

Zdroje informací:
- JUST, Jiří ed. Kněžská korespondence Jednoty bratrské z českých diecézí z let 1610–1618. Archiv Matouše Konečného. Dolní Břežany: Scriptorium, 2011.
- PÍŠ, Ondřej. Bratrští studenti na zahraničních univerzitách v 16. a raném 17. století, Praha, 2019. Bakalářská práce. Univerzita Karlova. Filozofická fakulta.
- RŮŽIČKOVÁ, Markéta. Studenti Jednoty bratrské na počátku 17. století aneb kněžský dorost z Archivu Matouše Konečného, Praha, 2009. Diplomová práce. Univerzita Karlova. Filozofická fakulta.- Osobní konzultace s Mgr. Pavlem Sosnovcem, vedoucím společensko-vědního oddělení Muzea Mladoboleslavska

Zdroje obrázků:
Jan Vetter:  Muzeum Mladoboleslavska