Čtvrť Friedrichstadt v Berlíně v roce 1776 na obrazu Johanna Georga Rosenberga

V roce 2017 uplynulo 280 let od založení Českého Rixdorfu. Že vám takové jméno nic neříká? Nevadí…

To bylo tak: v první polovině 18. století odcházelo tajně z Čech a Moravy mnoho lidí kvůli touze po svobodě vyznání. Jejich cílem byly tolerantnější země jako Prusko, Slezsko, Polsko, Uhry a další. Tam tito exulanti zakládali své osady. Mnoho z nich se hlásilo k odkazu Jednoty bratrské, někteří byli dokonce přímými potomky předbělohorských bratří. Nejznámějším místem, kde se odkaz Jednoty bratrské objevil, a především znovu začal pulzovat životem, byl, jak víme, Ochranov, založený v Sasku moravskými utečenci. Ten se stal vytouženým cílem i pro lidi odcházející z Čech. Jenže to nebylo jen tak – Češi na rozdíl od Moravanů neuměli německy, zadruhé moravský exodus byl důsledkem duchovního probuzení, zatímco mezi poutníky z Čech byli i lidé neobrácení, a zatřetí by Ochranov už nezvládl nápor stovek dalších příchozích. Ne, že by se v Ochranově Češi vůbec nevyskytovali, ale moc jich nebylo.

Češi, odcházející především z okolí Horní Čermné, Lanškrouna či Ústí nad Orlicí, dostali svolení usídlit se v Sasku, buď na panství baronky Henrietty Kateřiny z Gersdorfu, babičky hraběte Zinzendorfa, nebo u hraběte Christopha Ernsta z Gersdorfu. Vznikly tak osady Grosshennersdorf a Carlsdorf. Obě dostaly od svých ochranitelů české kazatele, což bylo stěžejní. Ve skutečnosti to byl ale jen první díl české cesty.

Co s nimi?

Nutno říci, že Češi byli obecně za hranicemi těžko chápáni. Ne něčí vinou, ale jednoduše proto, že byli jiní. Musíme si uvědomit, že protestantských vyznání bylo v Evropě vícero, existovaly mezi nimi znatelné rozdíly a uznána byla jen některá. Například Jednota bratrská po Bílé hoře zanikla a teprve se pomalu začínala obnovovat v Ochranově. Čeští uprchlíci byli jak jejími potomky, tak i potomky dalších církví vzešlých z české reformace, v žilách jim koloval odkaz husitů, České konfese či Rudolfova majestátu – hodnot, které zanikly již před stoletím a které v nich samotných již dlouho planěly. Jejich zbožnost byla jen těžko kompatibilní se zeměmi kontinuálně se vyvíjejícími z evropské reformace, přestože všichni byli protestanti.

Čeští přistěhovalci žádali české duchovní, české bohoslužby a scházení k domácím pobožnostem, odmítali hostie, přísahu nebo vojenskou službu. V Grosshennersdorfu začalo narůstat napětí mezi nimi a baronkou, o to větší, že Češi podnikali misijní cesty zpět domů (částečně záchranné výpravy pro další členy rodiny a přátele), což si Henrietta z Gersdorfu výslovně nepřála. Baronka začala omezovat pobožnosti po domech. Kazatel Čechů Johann Liberda se snažil u paní vyjednávat, a mezitím i u Zinzendorfa, aby do Ochranova přijal další poutníky přicházející z Čech, ale na obou místech pohořel. Ve chvíli, kdy už byla situace vyhrocená k nesnesení a v Ochranově přespávalo přímo na ulicích až 300 lidí toužících zde získat „trvalý pobyt“, se Liberdovi podařilo dostat příslib nového útočiště u pruského krále Friedricha Wilhelma I. v Berlíně. A tak se Češi roku 1732 začali přemisťovat. Češi z Carlsdorfu následovali Grosshennersdorfské okolo roku 1737. Jejich čas k odchodu nastal poté, co z Horní Čermné dorazila natolik početná skupina lidí, že si česká vrchnost, a dokonce i rakouský císař, stěžovali na přeběhlictví svých poddaných až v Drážďanech a situace hrozila už opravdu velkou roztržkou.

Jsou začátky jednoduché?

První chvíle na novém místě nebyly pro stovky Čechů ničím příjemným. Král Friedrich sice zastával heslo „lidé znamenají bohatství“ a noví osadníci by se mu do země stále ještě poloprázdné po třicetileté válce hodili, zároveň si ale nechtěl rozházet mocné Habsburky, kteří vládli v Čechách. Ke všemu bylo žadatelů o exil moc, nebylo je kde ubytovat a král ani nevěděl, jací vlastně jsou. Berlínské začátky byly proto poznamenány hlavně chudobou a bojem o přežití.

Králi Friedrichovi se však brzy zalíbila česká pracovitost a začal situaci řešit. Postupně vyhradil pro exulanty několik míst, kde se mohli usadit. První bylo ve čtvrti Friedrichstadt a druhé ve vesničce Rixdorf (dnes již také čtvrť Berlína jménem Neukölln), kde byla roku 1737 založena kolonie jménem Český Rixdorf. Protože Češi ovládali právě ta řemesla, která tehdy v Prusku chyběla, stali se pro krále užitečnými poddanými a těšili se velkým výhodám. Friedrichstadtským král udělil svobodná občanská a mistrovská práva, nějaký čas nemuseli platit činži a pět let žádné daně. Rixdorfským zase přidělil hospodářská zvířata a zemědělské nářadí, osvobodil je od daní, od vojenské služby, a dokonce jim povolil vlastní samosprávu a soudnictví.

Plastika na památku příchodu českých exulantů do Rixdorfu

Kdo je kdo?

Všichni čeští exulanti se hlásili k odkazu české reformace. Ovšem po více než 100 letech od bitvy na Bílé hoře už bylo těžké jej uchopit konkrétněji, tím spíš v cizím prostředí. Nástupce Friedricha I., jeho syn Friedrich II., proto v roce 1747 nařídil, aby se Češi v tzv. „náboženském dotazování“ vyjádřili, k jaké konfesi se vlastně hlásí. Vznikly tak tři skupiny podle toho, kdo se k čemu přiklonil, jestli k ochranovské Jednotě bratrské, k luteránům nebo reformovaným. Posledně řečených bylo nejvíce. České osady se poté dál utěšeně rozrůstaly. Vznikaly v nich kostely všech tří konfesí a také školy, kde se učilo v češtině, v Rixdorfu zřídila Jednota bratrská sirotčinec nebo domov pro děti ochranovských misionářů, kteří odešli sloužit do zámoří. Ulice měly česká jména, nápisy na domech či hrobech a také zápisy ze životů sborů se dělaly v češtině – to vše odráželo společnou touhu udržet si rodný jazyk. Bratrský sbor dokonce po svých kazatelích (většinou z Ochranova) požadoval, aby se naučili česky.

Jan Theofil

Do tohoto kontextu přesně zapadla i práce kazatele českého reformovaného sboru Jana Theofila Elsnera. Jeho cílem bylo, aby berlínští osadníci poznali do hloubky bratrskou víru, protože ta už mezi nimi kolovala pouze jako tradice, navíc citelně poznamenaná léty a cizím prostředím. Začal kvůli tomu vydávat různá pojednání o víře a další vhodné knihy, ať už historické, nebo biblické. Nejdůležitější z nich byly katechismus a kancionál, první z roku 1748, druhý z r. 1753. Jan Theofil nad nimi nemyslel jen na berlínskou pospolitost, ale také na další kolonie českých utečenců, co jich jen po Evropě bylo. A skutečně se obě knihy staly opravdovou vzpruhou exulantům, zdaleka nejen těm berlínským. Kancionál se dočkal dalších nejméně dvaadvaceti vydání a používali jej jak bratři v exilu, tak ti, kdo zbyli v Českých zemích. Stejně sloužil i Elsnerův katechismus, který si exulantské evangelické rodiny předávaly až do svého návratu domů.

Nejdůležitější ale bylo, že se Elsner rozhodl začít pro Čechy vydávat staré bratrské spisy, především Jana Amose Komenského. A byl to nápad seslaný přímo shůry! Jan Theofil vůbec netušil, že tím prokáže službu nejen bratrům, které má před očima, ale rovnou celému zástupu lidí, kteří teprve přijdou.

Jeho vize se v kostce dá vyjádřit následovně: Komenský dobře věděl, že rozptýlení Češi budou mít těžké zachovat čistou víru, proto je dobré vydávat jeho knihy, které jim budou oporou. Elsner proto začal pečlivě přetiskovat Komenského díla. Postupně jich vydal úctyhodné množství, které obsahovalo všechny zásadní tituly. Kupříkladu známý „Kšaft“ bychom bez něj zřejmě již neznali. Theofil Elsner věděl i to, že k zachování zdravého učení nestačí pouze bratrské spisy, pojednání, písně nebo soupis řádů, ale že klíčové je samotné Písmo. Proto v roce 1766 vydal v Halle Kralickou bibli, podle které se pak české Bible tiskly dalších 100 let! Všechny tyto knihy se potom dostaly do všech českých exulantských kolonií od Berlína přes Zelów až po Volyň a byly tajně pronášeny i do českých zemí a střeženy jako poklad. Jeho činnost měla nakonec ohromný přesah. Knihy, které přetiskl, se staly oporou českých členů Jednoty bratrské na další staletí dopředu, a nejen to, bez nadsázky byly i záchranným lanem pro český jazyk, kterého se později s blahořečením chytili čeští obrozenci.

A co dnes?

Za 285 let od příchodu Čechů do Berlína se samozřejmě změnilo mnohé, těžko očekávat, že bychom ještě dnes našli jejich bývalé kolonie plné Čechů. Přestože česky už se tu nemluví, nekáže ani neučí, přestože zmizely české názvy ulic, přesto tu pořád žijí potomci českých rodin – třeba Motlových, Bártových nebo Marešových. Svůj původ si stále připomínají a snaží se pečovat o památky zbylé po jejich otcích a pěstovat kontakty s městečky a vesnicemi, odkud jejich předci do Německa přišli. Sdružují se do spolků, které se starají o kulturní dědictví českého exilu, podařilo se jim třeba zachránit téměř celý bývalý Český Rixdorf před demolicí a získat pro něj ochranu památkové péče. Provozují zde muzeum, založili Komenského zahradu a podobně. Říkají, že i když už nerozumějí slovům, přesto se v Čechách pořád cítí jako doma.

Pohled na Český Rixdorf v jeho začátcích

Zdroje informací:

- Archiv Jednoty bratrské.
- Iva Hlavsová: Český Rixdorf – Zavátá stopa pobělohorských exulantů; Život víry 6/2012.
- Pavel Neústupný: 275 let Českého Rixdorfu – Čeští exulanti v Berlíně, příspěvek pro VI. mezinárodní konferenci MORAVIAN 2012 v Suchdole nad Odrou.
- Český Rixdorf – TV film z produkce společnosti Vistafilm.
- Ottův slovník naučný, 8. díl.
- Jan Bistranin: článek Jan Amos Komenský a čeští exulanti z 18. století.
- Jiří Just: Bible kralická v české národní kultuře; Katolický týdeník, 39/2013.
- ČTK: Neükolln – česká oáza klidu uprostřed Berlína, článek vydaný v Hospodářských novinách, 2007.
- Tomáš Voříšek: Čeští emigranti v Berlíně; webové stránky Otta z Losu
- P. Jelínek: Český knihtisk v Berlíně v polovině 18. století; československý čtrnáctideník Satellite – časopis kanadských našinců, č. 1/ 2011.