„Byl jsem s tebou, kamkoli jsi šel”
Mladý Karel Reichel na počátku mladého 20. století
Rok 2018 byl pro celý náš národ rokem mnoha výročí. Svá podstatná data oslavila i Jednota bratrská a jedním z nich byl 1. březen. Roku 1948, tedy 70 let nazpět, byl konsekrován na biskupa (uveden do úřadu) Karel Reichel. Stal se tak druhým biskupem, kterého česká Jednota měla po návratu do země svého vzniku. Letos, v roce 2020, navíc uplynulo 125 let od jeho narození a 50 let od jeho smrti. Je pravý čas si jej připomenout.
Němec nebo Čech?
Reichlovi byli původně katolická rodina, která se z Polska, kde žila prokazatelně již v roce 1430, přemístila na české území. V období 30leté války se jeden z Reichlů neznámo proč stal luterským farářem. Převedl rodinu z jedné víry ke druhé a kvůli tíživé době také z Čech do Německa. Později se jeden z Reichlů seznámil s Christianem Davidem a hrabětem Zinzendorfem, díky čemuž Reichlové zakotvili v Jednotě bratrské. Nebyli to členové jen do počtu – v jednom období působili na ředitelství církve hned tři z nich, takže se žertovně říkalo „Jednota reichlovská“. Z rodiny vzešlo více než 200 duchovních a deset biskupů. Theofil Reichel, děd Karla, byl jedním z těch, kteří jakožto tehdejší vedoucí církve rozhodli, že se Jednota po vydání protestantského patentu z roku 1861 pokusí vrátit do českých zemí.
Karel Reichel se narodil 29. září 1895 v Potštejně, kam jeho otec Theofil Reichel přišel sloužit jako správce sboru. Českého, i když jak víme, jeho rodina byla tehdy německá. Reichlové se museli po staletích znovu naučit česky, ale opravdový zájem o tuto zemi a rodové geny jim byly dobrými pomocníky. Karel Reichel k tomu píše: „Máme uchováno první české kázání mého otce a je s podivem, s jakou lehkostí překonal obtíže výslovnosti. Slova ‚vzkříšený Spasitel‘, to není pro Němce nic lehkého.“ Karel Reichel na tom byl kupodivu obráceně – německy jako dítě rozuměl, ale nemluvil. Už se cítil být Čechem.
Hledání místa pod sluncem
Karel Reichel byl odmalička vychováván v aktivní víře. U Reichlů se každé ráno začínalo „požehnáním“. Účastnila se i děvčata z potštejnského sirotčince Jednoty bratrské, která se na faře pohybovala proto, aby se naučila všemožným pracím a připravila se na samostatný život. Není divu, že Karel Reichel měl v budoucnu přirozenou schopnost vnímat potřeby slabších, starat se o ně, dát jim šanci. Budoucí biskup Jednoty nebyl jiný než ostatní děti, i on se nudil o nedělních shromážděních a otcova kázání si ukracoval otázkami „Kdy už bude konec?“ nebo byl schopný ztropit vzpurnou scénu hned při prvním školním dni, a to přímo ve škole. Podle slov jedné členky sboru to bylo impulzivní dítě se smyslem pro humor a očima otevřenýma pro všechno kolem.
Rodiče Reichlovi měli pro své syny vizi: některý z nich bude pokračovat v rodinné kazatelské tradici. Nebo oba. Proto je poslali na bratrské gymnázium do Nízkého v Sasku. Ale Karlovým plánem to nikterak nebylo, a už vůbec ne ve chvíli, kdy poznal Prahu, šalebně zářivé město, kam byl otec roku 1908 přeložen. A tak se i přes rodičovské zklamání do Německa nevrátil, stejně jako jeho bratr. Vlastně si v tom byli s otcem podobni – ten také původně nechtěl být kazatelem (ale stavitelem). Prahu mladý Karel zažíval v dobách, kdy bublající česká emancipace popichovaná německou nabubřelostí odhalovala, že rakousko-uherské mocnářství má na kahánku. Karel Reichel se nadšeně pouštěl do ulic, aby se účastnil vlasteneckých shromáždění, soptil hněvem na německé drzosti v pohraničí anebo se připletl do pouliční šarvátky mezi německými a českými studenty.
Současně Karla Reichla ovlivňovala také Jednota bratrská. Ve sboru vznikla mládež, která se scházela k duchovním chvílím, modlitbám i přátelským setkáním. Karel Reichel založil spolek Český bratr, kde byl vydáván stejnojmenný časopis, první mládežnický plátek české Jednoty. Zorganizoval také návštěvu bratrské mládeže u prezidenta Masaryka. Roku 1910 vstoupil jako nadšený knihomol do učení u knihařské firmy Hejda a Tuček.
Během první světové války se Karel Reichel oženil s Bedřiškou Hušovou, členkou Jednoty bratrské, dcerou sochaře. Na svatebním oznámení měli verš „Byl jsem s tebou, kamkoli jsi šel“ (2. Sam 7/9), a jen Bůh tehdy věděl, jak moc prorocká slova to jsou. Z Karla Reichla se brzy stal majitel vlastního knihkupectví, člen staršovstva pražského sboru, vydavatel časopisu Jednota bratrská i známých Hesel a se sochařem Františkem Bílkem expedoval tzv. špalíčky, kapesní vydání spisů, konkrétně Komenského, Blahoslava, Chelčického atd.
Staň se kazatelem!
V tu chvíli se ale do jeho vesměs poklidného života vrátila už jednou odmítnutá výzva: Staň se kazatelem! Poprvé přišla roku 1923 přímo z ústředí církve v Ochranově, podruhé o deset let později z domovského Potštejna, potřetí v roce 1937 od Úzké rady (které byl sám už dva roky členem – vůbec prvním laickým členem v dějinách). Postoj Karla Reichla se podle jeho vlastních slov postupně vyvíjel. Nejprve: „Ano, Pane, miluji tě, ale ne tak jako svoji knihkupčinu…“ Podruhé se v pocitu nedostatečnosti děsil zodpovědnosti. Mezitím ale začal volat k Bohu, aby mu zjevil svou vůli, a tak napotřetí přijal, nechal se „opásat a vést, kam by sám nešel“. Knihkupectví se vším všudy prodal, s manželkou naložili svůj život na valník a opustili milovanou Prahu. A kupodivu, stejně jako se dřív denně nemohl dočkat, až bude mezi svými knihami, nemohl se teď dočkat, až bude na kazatelně – na tom místě, kterému se tak vyhýbal. „Pán Bůh sám musel zlomit můj odpor a pak bylo vyhráno. Skláněl se ke mně se svou láskou a požehnáním naprosto nezaslouženým,“ vzpomíná Karel Reichel.
V Potštejně zažívali manželé krásné časy, i když Reichel později sám přiznal, že tam jen nepracoval, ale přímo se štval. „Duchovní pastýř má tolik práce, kolik si jí sám udělá,“ podotkl jeho přítel Josef Juráš, „a bratr Reichel si jí nadělal až až.“ Fara se stala domovem všech bratří a sester, sbor měl velký misijní rozsah, takže Karel Reichel sloužil na dalších pěti místech v okolí včetně Kunvaldu a Rychnova. Dál vydával časopis i Hesla, pořádal přednášky, slavnosti, různá setkání, staral se o lidi či řešil složité situace sborového života. Vydatnou pomocí mu v tom všem byla jeho žena. Modlitebna bývala utěšeně plná, přicházeli i lidé mimo církev. Pak v Čechách začal dělat „pořádek“ Hitler. Když byla vyhlášena mobilizace, muselo několik bratří narukovat. Karel Reichel zahájil scházení k modlitbám, což sbor ještě více semklo. Tato setkání se pak večer co večer, někdy i častěji, konala celé dva roky, než přišla událost, které se sbor celou dobu obával:
Mladý Karel Reichel na počátku mladého 20. století
Zatčen!
Pro Karla Reichla si za heydrichiády přišlo gestapo, kterému už nějakou dobu neunikalo Reichelovo neskrývané vlastenectví. Stalo se to 7. srpna 1942.
Jeho první adresou bylo pankrácké vězení, kde byl obviněn z činností zavánějících rozvracením Říše: poslech nepřátelského rozhlasu, židomilství, pašování časopisu Jednota bratrská do Sudet, krytí odbojových aktivit či výsměch Vůdci (posměšná básnička na Hitlera v psacím stole), navíc byl odrodilec a benešovec! Nakonec byl Reichel shledán „radiozločincem“ a soud mu vyměřil tři roky v německé káznici. Nejprve v Bernau, potom v Untermassfeldu. Reichel věřil, že pověstná německá preciznost jej ve vězení nebude držet ani o den déle, zároveň viděl příliš mnoho svých spoluvězňů odcházet, aby se už nevrátili. Cesta z vězení mohla vést jakýmkoli směrem. O pár týdnů po Karlovi byla zatčena i jeho manželka Bedřiska, která byla za totéž odsouzena na rok, ovšem nakonec skončila až do konce války v Ravensbrücku. Ve své knize „Zamřížované okno“ Karel Reichel popisuje dojemné momenty nečekaných kontaktů, které Bůh manželům na jejich nejtěžší cestě daroval: náhodné setkání čelem u zdi, když Bedřišku vedli k výslechu a Karla k přeložení do jiné cely, transport ve stejném vagónu nebo ohlédnutí přes rameno, které, byť vykoupené fackou, přineslo pohled do očí. Toho všeho si nesmírně vážili. Reichlovi prožívali vězení po fyzické stránce stejně těžce jako všichni ostatní. Ničeho nebyli ušetřeni: hladu, zimy, nedostatku spánku, ponižování, stesku, smrti přátel… Jejich pevné zakotvení v Ježíši ale způsobilo, že Karel Reichel mohl o své tajné vězeňské knize Zamřížované okno říci: „… je dokumentem, který znovu potvrzuje skutečnost, že co činí Bůh, vše dobré jest, a že nejtěžší dny našeho života se mohou proměnit v nejpožehnanější, je-li náš pohled obrácen neúchylně k Němu, našemu Pánu.“ Když čtete řádky, které Reichel tehdy zaznamenával, nemáte před sebou supermana, silnou osobnost oproštěnou od strachu a smutku, ale obyčejného člověka důvěřivě spoléhajícího na svého Pána, který den za dnem poznává Boží starostlivost a péči, a tak přináší pevný bod i ostatním. Karel Reichel se stal pastýřem mnoha svých spoluvězňů, a to nejen politických, ale i zlodějů, podvodníků a vrahů. Bůh mu přiváděl ty, kteří hledali odpuštění hříchů, smíření a naději. Za tři roky to byly desítky příběhů. Některé skončily pozemskou smrtí, od které Reichel nikoho zachránit nemohl, ale věděl, že několik z jeho spoluvězňů z ní přešlo do života.
Přestože byla káznice Untermassfeld osvobozena už 2. dubna 1945, Karel Reichel se domů dostal až o mnoho dní později. Jako předseda Spolku untermassfeldských vězňů, který Češi založili, se totiž rozhodl „coby kapitán opustit loď jako poslední“ a postarat se o své krajany, dokud nebude pro všechny poslán transport a nebude jisté, že se v poválečných zmatcích na nikoho nezapomnělo. Určitě by se ale rozhodl stejně i bez svého předsednictví – přirozený Boží zájem o druhé by mu ani nedovolil jinak. Karel Reichel se tak do Čech vrátil až 20. července.
Spolek Český bratr v roce 1913. Karel Reichel, jeho zakladatel, stojí druhý zprava se založenýma rukama. Sedící pán s plnovousem je Karlův otec Theofil
„Obyčejný knihkupec“
Manželé Reichlovi se tedy po válce šťastně shledali. Karel Reichel byl ordinován na presbytera a roku 1947 přijal místo kazatele v Ústí nad Orlicí. Následující rok, zatímco se komunisté opájeli euforií své samolibosti, si Jednota bratrská zvolila Karla Reichla za svého druhého biskupa. On sám se zdráhal tento úřad přijmout. Cítil se zkrátka jako obyčejný knihkupec. Uvědomil si ale, že biskup Matěj z Kunvadlu byl také jen prostý člověk, a krom toho být biskupem v Jednotě znamená zůstat dál jedním z bratří. Nakonec tedy volbu přijal.
Od sborového života se ale neodloučil. Přál si zůstat na kazatelském místě, takže v této službě pokračoval jak v Ústí, tak od roku 1956 v důvěrně známé Praze. Karel Reichel si také vysloužil přízvisko „Biskup dětí“. Měl je upřímně rád a věnoval jim zvláštní péči. Pozoroval, že mají k Ježíši instinktivně vztah jako k nejlepšímu příteli, což chtěl podporovat. S dětmi si dokonce pravidelně dopisoval. Bylo jich na 600. Připravoval pro ně biblické hádanky a úkoly, do kterých bylo často potřeba vtáhnout i rodiče, čímž se okruh „písmáků“ přirozeně zvětšoval. Takovým způsobem Bůh Reichlovým vynahradil, že sami děti mít nemohli.
Co bylo pro Karla Reichla také typické, byla jeho účast v ekumenických vztazích a ve světové Jednotě bratrské. Díky tomu nechyběl u onoho historického okamžiku, kdy bylo české dílo prohlášeno za samostatnou provincii. Stalo se to 5. září 1957 v americkém Bethlehemu, odkud si dvaašedesátiletý Reichel přivezl také svůj první a jediný diplom: čestný doktorát bratrské univerzity.
Byl jsem s tebou, kamkoli jsi šel
Ke konci 60. let už Karel Reichel cítil, že ho opouštějí síly. Vzdal se funkce v Úzké radě, protože vzdát se práce na sboru rozhodně nechtěl – těžiště své služby viděl vždycky tam. V roce 1968 odešli Reichlovi do Mladé Boleslavi na odpočinek. Dočkali se tam jubilejního roku 1970, ve kterém oslavili zlatou svatbu, poté 100 let od návratu JB do své domoviny, v září Karel Reichel dovršil svých 75 let a o měsíc později, 27. října 1970, odešel ke svému Pánu. Jednota bratrská jej vyprovodila ve stejný den, kdy si republika připomínala 300 let od smrti Komenského. Pohřeb Karla Reichla, skromného, oddaného, laskavého a především opravdového Božího služebníka ale nebyl truchlivou tryznou, naopak – byl oslavou vděčnosti Ježíši, že takového člověka vychoval, daroval církvi a věrně provázel na každém kroku až k branám nebeského domova.
Od té doby už uplynulo 50 let, život Karla Reichla je pro nás minulostí. Ale ne tak docela. Během nekonečných vězeňských dní se Karel Reichel v duchu vracel na všechna místa své služby – na Rychnovsko i do Prahy – a vroucně se modlíval za každou ulici, každý dům, školy, hospody i úřady, za všechny členy Jednoty bratrské tehdejší i budoucí. A tak, až budeme zase s vděčností myslet na naše předky, jejichž modlitby nás provázejí, aniž bychom to věděli, jednoho z nich už budeme znát jménem…
Něco zajímavého navíc:
Když byl Karel Reichel vězněn v Německu, našel jednou v odpadním papíru vyhozenou Bibli. Byl to pro něj ten nejvzácnější dar, protože už dlouhé měsíce musel žít bez ní a Bible navíc byla v káznici zapovězená. Tento nečekaný poklad proto zachránil a dobře schoval. Po skončení války si jej vzal domů, ale pak už o knize nebyly zprávy. O mnoho let později našla naše archivářka Lydie Halamová v knihovně Jednoty bratrské neznámou německou Bibli. Ano, tušíte správně - byla to právě ta Reichelova! Nikdy se vlastně neztratila, jen o ní nikdo nevěděl. Nyní už je ale na čestném místě v našem archivu.
Reichlovi před farou v Potštejně
Ester Brožová
